You're my family//Never Stop Dreaming 2 (Ereri/Riren)

25.

,,Jsem doma," vzdychla jsem a sesunula se na osobu, jež dveře otevřela. Rychlý tlukot srdce značil překvapení. Jak by taky ne, mysleli, že jsem mrtvá. Co mě ale zaskočilo, byl ten pach. Osoba, o kterou jsem se opírala, páchla potem a čekala jsem nějaké to obejmutí, když jsem ale ještě k tomu zaslechla Sebův hlas z pokoje se slovy:,,Kdo tam je?" došlo mi, že ten, o kterého jsem se opírala, Seb nebyl. Skoro se zavřenýma očima jsem se podívala na kdo tváře osoby. Oči se mi rozšířily, jak kdybych vůbec nebyla unavená. V jeho očích bylo překvapení, menší panika a proklínal mě jimi. Proč je tady? 

,,Cekneš a všichni umřete," prohodil tiše.

,,Pane Bože... Sebe?!" náhle nahodil překvapenější a přátelštější výraz. Náhle mě podpíral jako kamarád a i se mnou vešel do pokoje. Z jeho slov mě zamrazilo. Herec je to dobrý, přetvářka mu sedí. Mlčela jsem, jen jsem se tiše opírala, jelikož mé nohy vypověděly službu. Sebastian se zvedl z postele, na které se opět válel. Rychlými kroky přešel k nám. Kousíček, malinký kousíček přede mnou se zastavil a nechápavě mě pozoroval. Nic neříkal, jen si mě s překvapeně nakrčeným obočím prohlížel.

,,J-jsi v pořádku?" prohodil chraplavým hlasem a naklonil lehce hlavu zvědavě do boku. Jen jsem přikývla. Hlavou se mi honila jediná otázka, proč mě nechává opírat se o Tobyho? Proč už mě nemá u sebe? Děje se i něco jiného? Něco co bych měla vědět?

Jakoby četl mé myšlenky. Už jsem byla přitisknutá k jeho tělu. Ruku měl zapletenou v mých rozcuchaných vlasech a druhou mě pevně tiskl kolem pasu. 

,,Kde jsi byla?" zašeptal. Toby byl stále v místnosti, nejspíš čekal na mou odpověď. 

,,Ztratila jsem se v lese," zamumlala jsem. Pak jsem zaslechla zavření dveří. Odešel... Přesto jsem si nedovolila prozradit, kde jsem opravdu ve skutečnosti byla. Nemohla jsem riskovat bezpečí jak své, tak jejich. Sebastian na mě poznal značnou únavu. Nějak jsem nepostřehla, že bychom se přemístili, ale najednou jsem sebou žuchla do peřin. Byla jsem jako ušmudlané kotě-bylo mi úplně jedno, že zašpiním peřiny, jednoduše jsem se zavrtala do peřin. 

,,Myslel jsem, že je po tobě," vydechl za mými zády. Matrace se prohnula a já ucítila ruku na svém boku. Třepal se, dlaň se chvěla. Unaveně jsem na něj pohlédla. To byla slza? Bál se... Bál se o mně... 

Natáhla jsem k němu ruku a strhla ho k sobě. Teď byl jako malé dítě, utěšované vlastní matkou. Snažil se přestat, nerozpadat se, snažil se zastavit slzy. Věděla jsem moc dobře, jak těžké to je. Nerozplakat se před milovanou osobou, ale nejsou právě upřímné slzy důkazem, že danou osobu opravdu milujeme? Věříme, že nikomu o našem trápení neřekne a sama nás dokáže utěšit, nebo alespoň vzít část toho slaného potůčku, který pro ni proléváme. Cítila jsem, jak mi zarývá nehty do zad a tiskne mě víc k sobě. Unaveně jsem se usmála a vískala ho ve vlasech.

,,Jsem doma a už nikam nepůjdu, jo?" lehce jsem se zasmála. Byl přednější než má potřeba spánku, i když jsem věděla, že už dlouho vzhůru nebudu.

,,Nepůjdeš, nepustím tě," tričko jsem měla na hrudi úplně promočené a Sebastianův třas se pomalu uklidňoval, klidněji dýchal a po chvíli spal jako miminko. Nepřestávala jsem ho vískat ve vlasech, dokud já sama konečně neusnula.