You're my family//Never Stop Dreaming 2 (Ereri/Riren)

12.

,,Uklidněte se heichou... Nevím co se Vám stalo, ale ať už to bylo cokoli, se mnou to snad nemá co do činění..." promluvil klidně.
Viděla jsem to čistě jasně.
Levi se hroutil jako domeček z karet. Rozpadal se. Ničil...
Nejhorší na tom bylo, že jsem to viděla jen já...

Eren neměl ponětí, co to kapitán křičí. Proč je tak hysterický...
Nevěděl, že kdysi Leviho miloval. Žili spolu, hádali se spolu, starali se o mně spolu...
Nevěděl z toho nic.

Nevěděl, že svými slovy ničí i mě.

Leviho oči vyhasly. Ten poslední plamínek naděje... Poslední plamínek strachu... Už v nich byla jen čistá šeď, bez lesku, bez jisker.

Už mi došly nápady. Neměla jsem jediný nápad, jak je dát znovu dohromady.
Má hlava byla plná jednoho jediného obrazu.
Přesně tohohle...

,,Levi pojď, půjdeme," přišla jsem k němu a pohladila ho po zádech. Čekala jsem nějaké vzpírání, ale ne. Levi se na mě jen podíval, a i přesto, že měl obě nohy poraněné, vydal se na odchod.

,,Seš idiot Erene..." povzdechla jsem si a rozešla se pomalým krokem stejným směrem, jako Levi.

Bloudila jsem lesem. Na svém, nejspíš znaveném koni. Hrozba, jež se mohla skrývat v každém koutě mi byla volná. Nevnímala jsem ji. Kdyby na mě teď vyběhl titán, sundala bych ho a bloudila dál. Věděla jsem, kterým směrem je hrad legie. Věděla jsem, kudy mám jít, ovšem tím směrem jsem jít nechtěla. Vlastně neměla jsem žádný cíl, prostě jsem jen chodila a bylo mi jedno, že jsem už čtyřikrát narazila na ten stejný strom, vedle nějž leží stále stejný kámen.
Bylo mi to úplně fuk...

Selhala jsem. Hlava plná výčitek mě doháněla k zoufalství. Čistě zlé zoufalství, z nějž se člověk ne moc snadno dostane.
Byla jsem bláhová. Věřila jsem, že mám svou rodinu zpět. Věrného bráchu Erena.
Toho kluka, který se smál každé kravině, sám dělal blbosti, ale bezmezně miloval mě i Leviho a udělal by pro nás vše.
Myslela jsem, že ho můžu mít zpět.

Ten Eren, který mi byl bratrem, téměř rodičem. Ten Eren, který si se mnou hrál a smál se se mnou.
Ten Eren, který chtěl mít jen svou rodinu.
Ten Eren... Ten je mrtvý.
A co je mrtvé, to se nevrátí, pokud nezafunguje nějaké neexistující kouzlo.
Ten Eren už není...
A Eren, který je zde, to není on.

Je to jen jeho kopie. Vzhled, oči, hlas. Styl chůze, styl mávání rukou. Ale vnitřek je jiný. Zkažený, zničený, rozdrcený na prach.
Už to není ten nevinně vzhlížející Eren.
A už nikdy nebude...

Pomalu se začalo stmívat. Byl čas vrátit se do klece. Tam, kde leží hrad legie. Tam, kde je muž, který mě nejspíš potřebuje.
Alespoň Levi mi zbyl.
Pomalým krokem jsem zamířila na sever. K hradu to nebyla ani taková dálka. Do dvaceti minut jsem stepovala před zdí.

Po půl hodině jsem chodila chodbami hradu, jako bych byla nějaký duch nebo co. Unavená jsem se šourala do svého pokoje ve kterém nejspíš Mona ukájela opět svou potřebu, ovšem to mi bylo jedno. I kdyby tam bylo těch lidí víc, bylo by mi to jedno.

Náhle jsem si vzpomněla, díky zahřmění v mém břiše, že jsem vlastně nic nejedla. A hlad byl každou sekundou silnější, takže mi nezbývalo nic jiného, než se jít najíst.
A jako bych to nečekala...v jídelně jsem nebyla sama.

U stolu na druhé straně místnosti seděla osoba se zářivýma očima.
Neměla jsem na něj náladu, takže jsem si sedla jinam.
Kéž by tady byl alespoň Sebastian. Nebo Tommy. I Mona by mi tady nevadila.
Zaregistroval mou přítomnost a hned na to znervózňel.
Muselo mu být divné, proč jsem jej nazvala idiotem. Proč se kapitán choval tak divně. Proč se o Leviho tak starám.
Musel mu být divný celý dnešní den...

Seděla jsem otočená zády k němu. Před sebou jsem měla kousek chleba, víc bych asi nepozřela, nehledíc na můj hlad.
Zaslechla jsem, jak se zhluboka nadechl.
Prosím, mlč. Nic neříkej...

,,Anno, vím, že mě nejspíš nenávidíš, stejně jako Levi, ale pochop mě. On odešel, začal znovu a já také. Nechci se znovu spálit, nehledíc na to, jak moc mě to bolí."