You're my family//Never Stop Dreaming 2 (Ereri/Riren)

20.

Kroky. Slyšela jsem kroky. Tiché, jakoby nás dotyčná osoba nechtěla vzbudit. První co mě napadlo bylo, že Seb je už nejspíš vzhůru, ale silné ruce jsem stále měla přehozené přes sebe a cítila jsem jeho dech na zádech. Musel to být někdo jiný.

Pomalinku jsem začala otevírat oči, ovšem první co jsem viděla, bylo nepříjemné sluneční světlo. Kroky, ale neustávaly, někdo v pokoji byl. Slyšela jsem také nějaké šustění, takže osoba nejspíš manipulovala s oblečením. Pak jsem si uvědomila, že postel naproti mně je rozestlaná a večer když jsme šli spát, byla úhledně ustlaná. Sebastianův spolubydlící...

Opatrně jsem se vymanila ze Sebových spárů, tak, abych šípkovou Růženku nevzbudila a posadila se opět na kraj postele. V místnosti byl chlapec, ne o moc starší než my. Byl otočený zády, nejspíš si mě ještě nevšiml. Když se ovšem otočil, pohledem se na mě zasekl. Nejspíš se lekl, po ránu mám vlasy jak po výbuchu...

,,Toby Fitz, spolubydlící toho bručouna vedle tebe, těší mě," usmál se a natáhl ke mně ruku.

,,Anna Foster," nechápavě jsem na něj koukala. To bylo nějak moc informací pro můj mozek najednou. Jak může být takhle plný energie hned po ránu? Každopádně ruku jsem přijala.

,,Vím kdo jsi. Ne jednou jsem tě viděl s Tommym a Sebem," stáhl ruku opět k sobě a já se zvedla z postele. Stačilo mi obout si jen boty a mohla jsem vyrazit na snídaně. Seba jsem nechala spát, potřeboval víc odpočinku, než si mohl myslet.Napsala jsem mu tedy vzkaz a vydala do jídelny i s Tobym v zádech. 

Šli jsme v tichosti. Pomalinku jsem plně probouzela své tělo a protahovala se snad na každém kroku, dokud jsme nevkročili do jídelny. Rozloučila jsem se tedy s Tobym svým:,,Na viděnou spolubydlo" a rozešla se pro jídlo, pití a pak rovnou k těm dvou týpkům, kteří o mně zrovna mluvili a mysleli, jak to nepoznám. Jakmile jsem se ale posadila, konverzace utichla a Levi s Erenem si vyměňovali pohledy a něco si s nimi říkali. Stačilo jen, aby se jednou podívali na mě a pak zase na sebe a bylo mi jasné, že v konverzaci, jež vedli předtím pokračují i teď. 

,,Něco o čem nevím?" propálila jsem oba pohledem.  Tohle se mi ani trochu nelíbilo.

,,Tvoje věc," odpověděli zároveň a v ten moment mi došlo, že tohle je opravdu zlé.

,,Jen si dejte prosím pozor, jo?" zamumlal Eren. On se červená? Dělá si srandu? 

,,Má pravdu. To, že je ti šestnáct neznamená, že jsi dospělá a to, že jsem se o haranta staral kdysi neznamená, že se o haranta budu starat i teď," dodal Levi a mně v ten moment došlo, o čem že se tady bavíme. 

,,Ale-"

,,Nebyla si večer na pokoji, tohle nezakecáš," sykl Eren a výhružně se na mě podíval.

Jen jsem se zaraženě koukala do talíře. Co? Ne... Ne, ne, ne. Tak to teda ne.

,,Haranti ještě dlouho nebudou. To vás můžu ujistit. Navíc, otravovala jsem ho kvůli tobě Erene, takže... Co jste včera probírali, když jste šli ven?" usmála jsem se jako největší neviňátko.

,,Přestaň to zkoušet," přistála mi ruka na hlavě. Levi se s nezájmem podíval na osobu za mnou a Eren se k ní také mírně vytočil. Já jen proklínala talíř s jídlem přede mnou. Měla jsem chuť propadnout se do země, snad neslyšel ty jejich řečičky o dětech.

,,Posaď se tu, kluku," prohodil Levi a Seb poslechl jako na příkaz. Takhle jsem si tohle ráno nepředstavovala... Kluci se spokojeně bavili, Sebastian si s nimi celkem rozumněl, Eren se k němu choval zcela normálně. Levi se moc nezapojoval, sem tam prohodil nějaké slovo, ale jinak mlčel. Zato Eren vyšel snad za dva lidi, byl slyšet snad přes celou jídelnu. Konverzace se někdy i mírně stočila ke mně a to jsem měla opravdu chuť umřít. Eren začal vyprávět o blbostech co jsem dělala jako děcko v jejich světě a Sebastian jen slušně poslouchal...