You're my family//Never Stop Dreaming 2 (Ereri/Riren)

15.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Tolik myšlenek a zároveň úplně prázdno. Vyhýbala jsem se všem. Tommymu, Sebastianovi, Erenovi, Levimu. Proč bych se s nimi měla vídat? Proč bych s nimi měla prohodit byť jen pár slov. Co z toho budu mít... Leviho chladný pohled se mi zabodával do srdce jako nůž. Erenova snaha ignorovat vše, co se kolem dělo ten nůž tlačila víc a víc skrz mé srdce. Dělal, že je v pohodě. Hrál úplně zbytečnou hru, opět... Když potkal Leviho na chodbě, v jídelně či výcviku, choval se, jako kdyby Leviho znal jen jako kapitána.

Začínala jsem mít deprese. Doslova, nechuť dělat jakoukoliv aktivitu, nejíst, nepít... Jen sedět, křičet, nebo se stáhnout a litovat toho, že jsem se kdy snažila dát je opět dohromady. Litovat toho, že jsem si na ně kdy vzpomněla.

,,Anno? Jsi v pohodě?" tak přátelský hlas, ale stejně plný nezájmu. Zeptala se pouze proto, aby se pak neřeklo, že je neslušná, a že ji to nezajímá. Jinak ji nezajímalo vůbec nic, jen ona a sex.

,,Anno, nemám někoho zavolat?"

,,Vypadni, vypadni a hodně rychle! Nepotřebuju tě, ani tebe, ani nikoho jiného! Běž si radši s někým zašukat a mě nech být!" nepotřebovala jsem je, ne teď. Chtěla jsem být sama, nikým nerušena. Sama se svými myšlenkami.

Mona vypadla světelnou rychlostí z pokoje, udělala bohužel chybu. Nezavřela ty podělané dvěře! Pevným a rázným krokem jsem naklusala ke dveřím a nešetrně s nimi práskla. Vše kolem mě se začínalo točit, v mojí hlavě nepříjemně pulzovalo a před očima se dělalo černo. Tohle není vůbec dobré... I kdybych za někým šla, nepomohli by mi... Poslali by mě k Hanji a ta by udělala co? Nic. Maximálně by mě začala ládovat léky. V pokoji jsem byla zavřená ani nevím jak dlouho. Každopádně jsem zmeškala trénink, oběd a další trénink. Takže jsem tady takových sedm hodin? A za celou dobu nikdo nezaklepal na dveře. Opravdu jim na mně už nejspíš nezáleželo...

A takhle to šlo týden. Pokoj jsem opustila jen tehdy, když jsem měla opravdu hlad, ale i to jsem omezovala. Sprchu jsem si dávala až když všichni byli na pokojích. Nechtěla jsem nikoho vidět. Téměř jsem nespala, nejedla, nepila... Byla jsem jako chodící mrtvola. Věčně jsem seděla u postele, opřená o okraj a pozorovala zeď naproti mně. Teď už jsem ani nebrečela, nějak jsem necítila důvod proč. Neviděla jsem ty, které jsem milovala nejvíc, neviděla jsem jejich trápení, neviděla jsem jejich slzy. Tak proč by oni měli vidět ty moje?

Seděla jsem sama se svými myšlenkami, pozorovala tu stejnou zeď, ten stejný bod. Stejná poloha už třetí den. Opřená o prkno na kraji postele, nohy skrčené u těla a ruce složené na kolenou. Náhle někdo zaklepal. Chvíli jsem si myslela, že se mi to jen zdálo, že mi už chybí lidská společnost, příliš mě mrzelo, že se nikdo ani nepokusil přijít, ale když se ono zaklepání ozvalo znovu a tentokrát i mužský hlas, byla jsem si jistá, že tohle moje fantazie není.

Pořád ta samá otázka. ,,Jsi v pořádku?" jako kdyby už neuměli nic jiného. Moje svědomí potřebovalo lidskou společnost, výslech jako u soudu, ale mysl odmítala. Mysl i tělo. Nemohla jsem nic dělat, vše bylo proti mému svědomí. Ale ta otázka... Ta otázka vyprovokovala válku, kterou jednoznačně vyhrávala depresivní strana. Ta otázka, jakoby ještě víc zamotala chaos v mé hlavě a potřeba mít někoho u sebe mě náhle přešla.

,,Anno, prosím otevři ty dveře," Erenův hlas se začal zoufale rozkazovat v pevném tónu. Stále jsem se neozvala. Mohl si myslet, že jsem si něco udělala. Mohl si myslet, že třeba spím. Nebo si mohl myslet, že v pokoji ani nejsem.

,,Anno... prosím," byl nervózní. Hlas se mu začínal chvět. Chtěla jsem vstát, chtěla jsem otevřít dveře, ale moje mysl mi to nedovolovala a tělo mysl značně podporovalo.

,,Vypadni!" nechtěla jsem křičet. Nechtěla jsem, aby odešel, ale taky jsem nechtěla, aby mě viděl takhle. Bledou, zhroucenou... Vlastně, mohli si za to sami, ale já byla ta, která to vyprovokovala. Já to zavinila. Kdyby chtěl, ty dveře by si otevřel sám. Zamknuté nebyly, klíč jsem od nich nikdy neměla. Jen tady platil přísný zákaz lozit do cizích pokojů bez povolení, a to platilo i pro kapitány a velitele.

,,Anno, okamžitě ty dveře otevři. Hned," ne on ne. Sebastiana vidět nemůžu. On je také strujcem mého zhroucení. On... I když si to sám neuvědomuje, chaos v mé hlavě způsobuje i on.

Jeho hlas ve mně ale zároveň probouzel něco, co tady dlouho nebylo. Po té scéně na střeše jsem si přísahala, že brečet už nebudu. Ne kvůli nim, ale Sebastian jakoby jen svou přítomností ve mně vyvolával vlnu pocitů. Nemohla jsem se do něj přeci zamilovat. Nemohla... Ne teď. Ani jindy, vždyť s ním prakticky žiju už od dětství. Tak proč?

Klika cvakla. Pravidlo porušili. Ani hlavu jsem nezvedla, stále jsem se nehla. Nechtěla jsem, aby mě viděli, nechtěla jsem, aby tady byli, ale potřebovala jsem je.

,,Běžte pryč, běžte pryč, běžte pryč..." přišla jsem si jako blázen. Tak moc to bolelo, hroutit se přímo před jejich očima. Něčí ruce mě popadly pod rameny. Nevěděla jsem, který z nich to byl. Ale snažil se mě dostat na nohy, zvednout mě z chladné země.

,,Anno, prosím postav se. Zlato slyšíš mě? Postav se, Anno," naléhal hlas. Eren... Marné pokusy o postavení mé osoby na vratké nohy se nezdařily.

,,A dost," Erenovi ruce mě pustily, ale ne dobrovolně. Někdo ho odstrčil.

,,Postav se," hlas plný vzteku se ozýval přímo nade mnou. Přišla jsem si jako nějaký těžký alkoholik, který si nezaslouží slušné chování.

,,Kurva řekl jsem postav se!" začínala jsem se bát. Změnil se, hodně se změnil. Až když mě jeho ruka pevně uchopila za zápěstí, má mysl přestala protestovat a já se vyhoupla do stoje. Nechtěla jsem se mu podívat do očí, ruka mě začínala bolet a měla jsem pocit, že když se na něj podívám, bude to horší.

Hlavu jsem měla sklopenou jako kárané štěně. Až po chvíli mi došlo, že čím déle budu mít hlavu dole, tím pevnější bude jeho stisk. Měla jsem pocit, že mi ruka upadne, bolelo to a pocit paniky mi začal zatemňovat mozek.

,,Pusť mě. Sebastiane, pusť mě..." vzlykla jsem, ale on stisk nepovolil.

,,Pusť mě... Prosím. Sebastiane, prosím! Pusť mě!" jak jsem říkala, jen on dokázal vyvolat slzy, hleděla jsem mu do tváře, i když jsem měla pohled zamlžený. V očích měl nejistotu, věděl co dělá, ale přesto byl překvapen mou reakcí a nejspíš si pomalu začínal uvědomovat, že jeho stisk mě opravdu bolí. Přesto stále zachoval tvrdou tvář. Pustil mě, ale já nepřestávala hystericky vzlykat. Hlava říkala, ať přestanu řvát, ale tělo nechtělo slzy zastavit.

,,Běžte všichni do prdele... Běžte všichni už kurva do prdele!" v tu chvíli mou tvář zasáhla ostrá bolest. Vše se zastavilo, i můj pláč a já se opět sesunula k zemi. Moje levá tvář byla jako v plamenech. On mi opravdu dal facku?

,,Hej co to děláš?!" slyšela jsem, ale jakoby ta slova šla mimo mě. Odpověď ovšem nepřišla. Nohy přede mnou se začaly krčit a Sebastian náhle klečel naproti mně.

,,Přestaň. Anno," jeho horká ruka uchopila mou hořící tvář a donutila mě podívat se opět na něj. Takhle mě držel i na střeše... Jeho oči už nebyly tak nejisté, uklidňovaly mne. Zase...

,,To už stačí..." prohodil a mně došlo, jak hloupě jsem se chovala. Všechny moje myšlenky byly ustáleny, našly své místo. Už jsem mohla opět jen tiše plakat. Bez rozmyslu jsem se na něj natiskla. Jeho srdce tlouklo rychle, dech už byl ovšem klidný. Ozvala se rána, někdo práskl dveřmi. Chápala jsem Erenovi pocity, chápala jsem, že měl nejspíš potřebu být na Sebastianově místě, být tady pro mě... Ale ani jednomu z nás nedošlo (a nejspíš ani Levimu zatím ne), že mi už dávno není osm, a že už nejspíš nikdy nebudu to malé dítě, které tahá malé kotě po baráku.