Kroky ustaly zhruba za dalších 10 minut.
Jakmile jsem ony osoby slyšel scházet dolů ze schodů, s nejvyšší opatrností jsem velmi pomalu začal pootevírat dveře akorát tak na menší škvíru, abych se mohl ujistit, že zde skutečně nikdo nezůstal.
Bylo tomu tak. Zcela čisto.
Vzal jsem to oklikou přes několik pokojů pro hosty, několik koupelen a místností pro personál a nakonec se zastavil před Daichiho dveřmi.
Váhal jsem, zda-li mám zaklepat či rovnou vejít.
Už jsem se k tomu chystal, když v tom jsem si všiml, že něco menšího proletělo za oknem za mnou a hlasitě to dopadlo na vydlážděnou cestu podél trávníku.
Snažil jsem se tomu nevěnovat příliš pozornosti.
Dal jsem ruku v pěst a jemně třikrát zaklepal na jeho dveře.
Bez sebemenší reakce.
Vstoupil jsem dovnitř, snažíc se nadělat co nejméně hluku. Stále jsem se mírně potácel, tak mi to dalo celkem zabrat, ale nakonec jsem úspěšně dosáhl protější strany čela jeho postele.
Poklidně spal. Oddychoval v pravidelných intervalech. Neměl jsem to srdce ho budit a hned zrazu mu říci vše, čeho jsem si doposud všiml.
Vypadal tak nevinně. Tak křehce.
Z ramene mu stále ještě stékal tenký pramínek krve i přes několikavrstvý obvaz.
Nemusel si s tím zatím dělat žádné starosti.
Přistoupil jsem k němu a sedl si vedle něj po pravé straně.
Nepatrně jsem mu prohrábl vlasy. Byly zplihlé a mokré od potu.
Takhle zblízka vypadal více strhaně než se na první pohled zdálo.
Ale i přesto stále přitažlivě.
Trochu jsem se naklonil a zlehka ho políbil na vlhké rty.
Avšak, vyrušila mě opětovná rána zvenčí.
Usoudil jsem, že by jsem to měl jít nejspíše zkontrolovat.
Ještě jednou jsem se na něj podíval když jsem vycházel z pokoje a zavíral za sebou dveře.
Byl bych raději, kdyby ten okamžik trval byť i jen o chvíli déle.
ČTEŠ
My Lord (YAOI) ✔
Vampire! MÁ POKRAČOVÁNÍ ! Part 2 má i samostatné vydání! Sloužím svému démonovi tak, jak se ode mě vždy očekává. Stalo se to nutností. Zálibou. Touhou. Posedlostí. Smyslem. Důvodem. A především... Chtíčem.
