Polední slunce ozářilo mou stále znavenou tvář.
Ihned poté, co jsem se se znatelnou námahou zvedl, jsem sešel do hlavní haly v přízemí sídla, kde mě již očekával Daichi a mnoho dalších vysoce postavených jedinců.
„Přišli sem kvůli podepsání smlouvy.“, sdělil mi Daichi.
„Jakou smlouvu máš na mysli?“ Nechápal jsem.
„Nevzpomínáš si? Včera jsem zmiňoval, že z tebe učiním svého následovníka. A to vedoucího jak hlavních jednotek, tak armády jako celku.“
Mírně zmaten jsem na něj pohlédl.
„Tito muži jsou zde proto, aby se ujistili, že danou smlouvu skutečně podepíšeš. Podpisem se totiž zavazuješ. Každá smrt vojáka bude na tebe připsána. Budeš nést všechnu vinu, pamatuj, že máš zodpovědnost za jejich životy.“
Nezmohl jsem se na jediné slovo.
Jeden z mužů ke mně přistoupil. Gestem mi naznačil, kde mám onu smlouvu podepsat.
„Když ale budu zastávat tvou funkci generála, co tedy budeš dělat ty? “, otočil jsem se směrem k Daichimu.
„O to právě jde. Večer odjíždím.“
„Na pracovní cestu? Kdy se vrátíš?“
„Keiji... Já se již nehodlám vracet zpět.“
Jeho oči byly zalité smutkem.
Tato informace mě naprosto šokovala.
„Jak to myslíš, že se již nevrátíš?“
„Vzpomínáš na den, kdy si zaútočil na Daisukeho? Zemřel na následky zranění a rod Sirzechs tě za tento čin obžaloval. Trvali na vzetí tě do vazby. Avšak, já odmítal přijmout fakt, že by měl být můj milovaný Keiji zavřený ve věznici a tak jsem vše připsal na sebe. Nikdo neměl námitky.“
Stál jsem jako ochromený.
Slzy mi stékaly po obličeji.
Jakmile nadešel čas Daichiho odjezdu, ještě těsně předtím jsme se šli projít po zahradní stezce, bok po boku.
Dlouhou dobu ani jeden z nás nic neříkal.
„Keiji, opatruj se. Nedělej žádná unáhlená rozhodnutí. Jednou se vrátím a budeme zde žít opět společně.“
Ten pocit odloučení, které mělo za malou chvíli nastat... Nezvládal jsem ho.
„Slíbíš mi, že se vrátíš v brzké době? “, zeptal jsem se ho, opět se slzami na krajíčku.
„Slibuji. V co nejbližší to půjde.“
Poté mě pevně objal, políbil.
Nechtěl jsem se od něj odtrhnout. Přál jsem si, aby tato chvíle trvala věčnost.
Díval jsem se jak odchází, provázen vzpomínkami.
Sledoval jsem, jak odjíždí z příjezdové cesty, naplněn náhlou osamělostí.
Podíval jsem se na nebe. Hvězdy dnes tak zářily.
Snad si jich všiml i on.
Přeji si být s nimi. S ním. Mohu?
ČTEŠ
My Lord (YAOI) ✔
Vampire! MÁ POKRAČOVÁNÍ ! Part 2 má i samostatné vydání! Sloužím svému démonovi tak, jak se ode mě vždy očekává. Stalo se to nutností. Zálibou. Touhou. Posedlostí. Smyslem. Důvodem. A především... Chtíčem.
