My Lord (YAOI) ✔

XVII. Nevhodné narušení

Vstoupil jsem do pokoje. Daichi postával těsně u okna a vyhlížel z něj, neurčito kam.
„Daichi? Musíme si promluvit." Můj hlas zněl velmi křečovitě, ale není divu, nervozita ze mě přímo čišela.

Otočil se na mne. „Hmm... O čem bys rád?"

„Chci to vědět, to, co se děje. Chci mluvit o tom, co se stalo v lese. O tom, kdo dnes ten dotyčný byl, chci vědět všechno. "

„Nezdá se ti, že žádáš naráz o příliš informací? Nepotřebuješ je. Nebudou ti nikterak k užitku. Vrať se raději zpátky, jdi si třeba odpočinout."
Mluvil velmi rázným, chladným a ostrým tónem, jeho typickým. Problém byl ale v tom, že já ty informace skutečně nutně potřeboval. Nemohl jsem teď jen tak odejít. Zkrátka nemohl.

„Ne. Pověz mi o tom. Prosím!" žádal jsem a posléze k němu zamířil.

Nyní jsem stál přímo před ním, před jeho obličejem plného nevraživosti. Zračila se v něm i postupující rozhořčenost.

„Když ti o tom řeknu, co potom? Co uděláš?"

Nevěděl jsem. Neuvažoval jsem nad tím, jak bych s tím, co bych se dozvěděl naložil.
Jenže...

„J-já to potřebuju vědět! Potřebuju vědět v jaké jsme momentálně situaci, potřebuju vědět co bude následovat, potřebuju... Chci vědět, že budeš v pořádku. Nerad bych, aby se ta předešlá záležitost opakovala. Měl jsem o tebe strach a ty jsi... Ty jsi mi ani neprojevil vděk... A já... Já měl vážně starost..."

Můj hlas se dočista zlomil. Do očí mi vyhrkly slzy.
Daichi ze sebe nevydal jediné slovo, stále se přede mnou jen nehybně tyčil.

„Keiji..." řekl nakonec se znatelnou něžností v hlase a poté mne pevně objal, tak, jak to dokáže jen on.

„Nevěděl jsem, že budeš vůči tomuto takhle citlivý a že se tě to tak dotkne. Omlouvám se. Vážně se moc omlouvám."
Bylo to vůbec poprvé, kdy se mi upřímně omluvil. Tak nějak... Jsem z toho měl velmi dobrý pocit.

Doposud jeho hlava spočívala na mém rameni, ale nyní ji začal pomalu zvedat až jeho obličej byl znovu těsně před tím mým.
Všiml jsem si, že se mé dýchání patrně zrychlilo.

„Příště budu obezřetnější. Nerad tě vidím tak skleslého."

Viděl jsem, jak zvedl pravou ruku a palcem mi přejel po rtech.

Viděl jsem, jak se ke mně více naklání.

Viděl jsem, jak zavírá oči.

Pamatuji si, že v té chvíli mé srdce už bilo jako o závod.

Vím, že mne políbil.

Vím, že mne chytl za ruku a vedl k blízké posteli.
Vím, že mne na ni položil.

Vím, že mi následně začal rozepínat knoflíky u košile.
Vzpomínám si na ten pocit, na ten krásný, krásný pocit neznáma.

Ale také si vzpomínám na to, že tím to skončilo.

Skončilo to z důvodu, jaký bych nikdy dříve neočekával, ale za těch posledních pár dní mě to neudivuje.

Byli tady.