My Lord (YAOI) ✔

IV. Neovladatelná touha

Když jsem se probral, ležel jsem na pohovce v jeho pracovně.

Byl jsem stále žíznivý.

Podíval jsem se směrem k oknu, bylo otevřené, cítil jsem chlad zimního večera.

Opatrně jsem vstal a přešel ke dveřím, jenže se mě zmocnila mírná závrať a já se musel posadit na okraj pelesti.

Chvíli jsem tam v této pozici vyčkával, dokud to nepřejde, avšak, nic se nedělo.

Lehl jsem si a zkusil zavřít oči. Hlava mi třeštila bolestí a já opět pocítil vůni mé krve, jež byla nyní potřísněná má košile.

Usnul jsem.

Po pár hodinách, které se mi zdály jako minuty, jsem uslyšel klepání.

„D-dále." Vydal jsem ze sebe napůl zlomeným hlasem.

„Jak je ti?" Samozřejmě to byl sám Daichi, jak se také dalo očekávat.

Odpověděl jsem zcela upřímně:

„Necítím se příliš dobře, navíc mám ukrutnou žízeň..."

Vzdychl jsem naznak mé momentální slabosti.

Daichi mi zlehka prohrábl vlasy a zadíval se na mě pomalu až neskutečně empatickým pohledem.

„Rozumím. Naprosto."

Postavil se a začal si rozepínat vlastní košili, rovněž celou od mé vlastní krve.

„Na, napij se. Vypij toho kolik jen budeš sám chtít."

Sedl si vedle mne a nabízel se mi. Nádherně voněl, nešlo mu odolat.

Jenže, pochyboval jsem. Nikdy, za celou mou dosavadní existenci jsem neochutnal krev upíra. Vždy mi to přišlo jaksi nesprávné.

„Pij Reiji. Je to rozkaz."

Uposlechl jsem.

Jednou rukou jsem ho jemně chytil za pas, druhou za rameno, přitáhl si ho blíže k sobě, naklonil se a zakousl.

Začal sténat...

Líbilo se mi to.
Opravdu moc.

Jeho krev...
Byla tak horká, tak lahodná... Potřeboval jsem více.

Mnohem více.

Pokud má krev chutnala alespoň trochu podobně, takto skvěle jako ta jeho, potom už plně chápu, proč se ode mě nemohl odtrhnout.

V jednu chvíli mě Daichi chytil za obě ruce a odstrčil.

Velmi rychle oddychoval.
Jako já ještě sotva před chvílí.

Já jen sledoval, jak jeho kapičky krve vytékají z jeho nově otevřené rány...

Kapka za kapkou...
V dokonalém rytmu...

Znovu jsem se do něj zakousl, tentokrát silněji, přičemž jsem ho složil na postel.

Klekl jsem si nad něj a sál. Stále znovu a znovu, nepřestával jsem.

Nešlo zkrátka přestat.

Oddychoval, sténal. Měl jsem dojem, že v jednom momentě jsem snad zahlédl i slzu rýsující se na dolní řase pravého oka...

I přesto jsem nadále pokračoval.

„DOST!!!"

Zakřičel to tak hlasitě, až jsem nadskočil.

Evidentně už nemohl dále.