Why, why?

×Revelation×

Jade
Týden. Proklatý týden. Tak dlouho jsem ji neviděla a ničí mě to. Myslím si, že je na čase se ji ozvat a někam ji konečně pozvat. To je dostačující doba, ne? Jenže co když mi to nezvedne? Bude si mě pamatovat? Snad bude mít dnes čas. Nahmatám ze své kapsy mobil a v kontaktech vyhledám Cannie. Zvoní to.

"Prosím?" ozve se ten líbezný hlas.

"Em, ahoj. To jsem já Jade." Nervózně jsem chodila po místnosti tam a zpátky.

"Jé, ahoj. Myslela jsem, že se už neozveš."
Ona si na mě za ten týden vzpomněla?

"Jo, promiň. A nechtěla by si..nechtěla by si někam zajít? Dneska třeba? Pokud teda máš čas a chuť."
Proč jsem se chovala tak pitomě. Určitě si teď vymýšlí nějakou výmluvu, proč semnou nejít.

"Jasně. Dáme sraz za hodinku na našem místě. Měj se." típla to. Našem místě, řekla to tak krásně.
Cítím se jako nějaká náctiletá puberťačka, která jde na své první rande. Brala to tak i Cannie? Pochybuji.

Je čas. Vypadá to, že Cannie bude v chození na schůzky stejně nedochvilná jako Elliot. Zrovna když jsem chtěla vytáhnout mobil a prozvonit ji, mi něčí malé ručky dopadly na oči. A to tajemné chichotání? Bože, je úžasná. Vymaním se z jejího sevření a otočím se směrem k ní, ale nemám ani šanci si ji pořádně prohlédnout, protože mi hned padla kolem krku. Kde se najednou v ní vzalo tolik odvahy? Líbí se mi to.

"Lekla ses?" zasmála se a já se k ní přidala, ale spíše to byl takový tichý smích. Chtěla jsem slyšet především ji.

"Neskutečně moc. Myslela jsem, že si nějaký zloděj a chceš mi ukrást oči."
Nevím, kde jsem takovou blbost vyhrabala v mém mozku, ale lepší než mlčet a dál na ni hladově civět.

"To by nebylo na škodu. Máš krásné oči." řekla a žďuchla do mě ramenem, dávajíc mi tak najevo, že by bylo lepší dát se do nějakého kroku.

"Kam by si chtěla skočit?" zeptala jsem se. Bylo mi jedno, co řekne. S ní bych šla až na kraj světa, kdyby chtěla. No, možná přeháním.

"Moc mě toho nenapadá. Spíš bychom si mohly sednout někam do parku a popovídat si. Minule v té zmrzlinárně se mi to moc líbilo." Líbilo? A semnou? Dnešní den nemůže být lepší.

Došly jsme do jednoho místního parku, kde mají páničci se svými psy zakázáno chodit z toho důvodu, že tady jsou uměle vytvořené malé rybníky a plno dalšího, na co by byla škoda udělat svou potřebu. Sedly jsme si na lavičku, která byla přímo naproti jedné sochy připomínající dvě ženy propletené svými těly do sebe. Cannie vytáhla ze svého batohu dvě müsli tyčinky a jednu nabídla mně. S poděkováním jsem ji přijmula.

"Tak.." začala jsem s plnou pusou oříškové lahody "..chceš se na něco zeptat nebo tak něco?" těžce jsem polkla sousto a netrpělivě čekala.

Cannie v ruce žmoulala kousek obalu a tupě zírala do země. Stalo se něco? Řekla jsem něco špatně?

"No, něco tady je..ale nemusíš odpovídat, pokud nechceš. Možná to je pro tebe choulostivé téma, nevím." Slova zní padala jedno za druhým. Jemně jsem ji projela prsty po hřbetě ruky a usmála se na ni.

"Ptej se na cokoliv."

Podívala se na mě a zhluboka se nadechla. "Dobře. Ty jsi..no, lesbička?"

A je to tady. Věděla jsem, že na to dojde, ale tak brzo? Nechci ji lhát takhle ze startu.

"Ano, jsem. Zaráží tě to snad?" Doufám, že jsem nezněla moc hrubě.

"Ne, ne. Jen jsem si to chtěla ověřit. To tvé oblečení a přístup a tak no.." chrlila opět slova ze sebe.

"Nebuď nervózní, Cann. V pohodě. Dostala jsi odpověď na svou otázku, nemusíme to dále rozebírat, hm?"

"Dobře." odpověděla a nacpala mi zbytek své tyčinky do pusy, což ji přišlo náramně vtipné. Aspoň že už nebyla tak rozklepaná.