Why, why?

×Cooking×

Cannie
Jade popadla ze země jedno dlouhé poleno z poličky, kterou dokázal Eric zničit předtím než odešel a trefila s ním Erica do břicha. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím? Vážně udělala to, co jsem chtěla já udělat už dobré dva roky? Eric se zkácel k zemi s bolestmi. Jade mě popadla za ruku a táhla z otevřených dveří ven. Svoboda. Slyšela jsem ještě Erica nadávat než jsme zaběhly za roh jednoho obchodu. Kdybych ji tak poznala dříve, nemusela bych se tak trápit. Ona mě zachránila. Doběhly jsme na zastávku a Jade udýchaně studovala jízdní řád. Sedla si na lavičku a těžce oddychovala. Až teď jsem si všimla, že se ji na pravém oku vytváří nepěkný červený flek a začíná to napuchat.

"Bolí to?" zeptala jsem se. Až pak mi došlo, jak hloupá otázka to byla. Jistěže ano. Eric má silnou ránu, vlastní zkušenost. Sedla jsem si vedle ní a unaveně položila svou hlavu na její rameno.

"V pohodě. Doma si na to dám led." Položila si hlavu na tu mou a její dech se uklidnil. Seděly jsme takhle pár minut než přijel autobus. Jade zaplatila i za mě, protože peníze jsem nechala doma. Jako všechny ostatní věci.

"Tohle je můj palác. Není to nic moc oproti tomu tvému domku, ale nic lepšího nemám." pokrčila rameny. Klíče odhodila na kuchyňskou linku a v mrazáku začala hledat něco na to oko. Mě nechala stát ve dveřích, zřejmě mi dávala čas se porozhlédnout. Jade bydlela v garsonce, útulně zařízené. Měla pravdu, sice to nebylo jako u mě doma, ale i tak to měla pěkné a pro dva lidi akorát. Musím se ji nějak odvděčit, že si mě tady chce na nějakou dobu nechat. Třeba ji dneska můžu uvařit večeři. Nebo ještě lépe. Budu ji vařit pořád.

Jade
To oko bolelo jak čert. Pomalu jsem na něho neviděla, ale co bych pro její záchranu neudělala. Snad ten parchant tou ránou vyplivl duši. Cannie si prohlížela mou malou garsonku a soudě podle její výrazu se ji tady líbilo. To mě uklidnilo. Myslela jsem, že když vejde dovnitř, tak se ihned taky otočí a půjde pryč. Na oko jsem si přiložila zmrzlý hrášek a šla jsem za Cannie.

"Líbí?" zeptám se pro jistotu.

"Máš to pěkně zařízené. Já budu zřejmě spát na gauči, viď? A..ještě jsem ti nepoděkovala, takže.." zastavila jsem její proslov volnou vztyčenou rukou. Tou druhou jsem si přidržovala balíček na mém oku. Přece si nemůže myslet, že ji nechám spát na gauči? Potom všem? Zaslouží si pohodlí.

"Není třeba děkovat. A určitě nebudeš spát tady.." ukázala jsem na svůj šedý, už postarší gauč.

"Budeš spát na mé posteli a já budu spát na gauči a žádné odmlouvání." dokončila jsem svou větu a odešla do kuchyně, aby neměla šanci něco namítat.

"Tak ti budu aspoň vařit. Jako poděkování." Její jemné paže se omotaly kolem mého pasu a hlava přistála na mých zádech. Tenhle moment si musím zapamatovat do konce života. A ještě k tomu mi bude vařit? Lepší už to být nemůže. Já nikdy vařit neuměla. Nikdo mě to nenaučil, máma to nestihla. Umřela při mém porodu a táta mi to doteď vyčítá. A proto jsem se živila levným fast foodem. Až do dneška. Těším se, co skvělého mi připraví.

"Platí. S podmínkou, že ti můžu pomoct. Aspoň se něco naučím." souhlasila jsem. Cannie se odtáhla a s nadšením v hlase mě začala dirigovat, co všechno mám připravit.

"A co to bude?" zeptala jsem se, když jsem vyskládala suroviny na stůl.

"Italské špagety." odpověděla mi a přidala špetku soli do vařící vody. Mňam, špagety. Ty jsem snad neměla už léta. Miluju špagety. A miluju Cannie.