Why, why?

×Feelings×

Jade
Vtrhla jsem do nemocničního pokoje, ke kterému mě nasměroval Elliot a vyděšeně pohlédla na Cann. Vypadala vážně hrozně, jako by měla právě umřít, ale stále se drží. Přistoupila jsem k jejímu lůžku, těžce oddechovala ze spánku. Bylo pro mě ulevující slyšet, že dýchá. Rozhlédla jsem se po místnosti a našla v rohu židli, kterou jsem si přitáhla blíže ke Cannie. Sedla jsem si připravená přečkat tady s ní každý den. Elliotovi jsem napsala smsku, že mu děkuji za zavolání a že by měl jít domů. Doufám, že si to v jeho stavu přečte. Cann jsem chytla za ruku a pomalu položila hlavu na její hruď, byla tak ledová a srdce ji sotva fungovalo.

Cannie
Zase jsem usla? Pomalu otevírání ztěžklá víčka, ale sotva je otevřu, tak cítím a slyším, že tady nejsem sama.

"Sakra Cann, proč mi to děláš?!" pláče Jade a celá se klepe ležící na mem bezvládném těle.

"Mám strach. Mám strach o tebe! Já vím, že to máš v životě těžké, ale nejsi sama! Máš Elliota, máš rodinu a máš hlavně mě! Já tě nikdy neopustím. Vždycky tady pro tebe budu, i když se na mě budeš zlobit nebo já na tebe.." dále vzlyká. Pochybuju, že ví, že nespím a slyším ji. Nechci ji na to upozorňovat. Chci, aby pokračovala.

"Poznat tě dříve než nějaký Eric bylo by vše úplně jinak. Jsem si na 100%, že i v té době bych se do tebe zamilovala. Jsi úžasná žena, Cann. Proto s tebou chci být. Chci, aby jsme byly spolu sakra!"

Tohle jsem už nezvládla a začala také plakat.

"Miluju tě." řekly jsme obě ve stejnou chvíli.

Jade se lekla a zvedla hlavu ke mně. Zase začala plakat tak jako já, ale teď to byl pláč štěstí. Cítila jsem to. Vzala jsem její tvář do mých mrtvolných rukou, jemně stiskla a přitáhla k sobě tak blízko, že jsem cítila její teplý dech.

"Budiž ti odpuštěno." a políbila jsem ji.

Jade
Tohle je sen? Já spím? Ne, byl to až moc reálný a krásný polibek na to, abych snila. Sice se cítím trapně, že jsem se takto Cann vypovídala doufajíc, že spí, protože říct ji to a dívat se ji přitom do oči by bylo pro mě opravdu obtížné. Tak či tak stalo se to, po čem jsem toužila celou tu dobu, co ji znám.

"Jsem tak ráda, že jsi v pořádku!" řeknu s neskutečným nadšením v hlase stále ji držejíc za její ruce, které zase naopak drží mou tvář.

Cann se silou vůle pousměje a chraplavým hlasem řekne: "Jo, to i já."

Víc jsem nechtěla slyšet a zbytečně ji namáhat, vypadala unaveně. Uložila jsem ji znovu ke spánku se slovy, že se nemusí bát, budu tady s ní po celou dobu.

"Jade?"

"Ano?"

"Pojď bydlet semnou do mého domu, potřebuji tě u sebe."