Why, why?

×Fight×

Jade
"Já tě potřebuji, Jade." Ty slova mi zní stále v hlavě. Co se tak mohlo stát?

"Dobře, v klidu. Jen mi napiš tvoji adresu a budu tam." Snažila jsem se ji uklidnit, ale ona pořád nekontrolovatelně plakala. Cannie najednou utichla, ale pořád jsem věděla, že tam je, protože jsem slyšela její prudké nadéchy a výdechy.

"Je tady problém. Zapomněla jsem si asi v autobuse klíče a..no, zabouchla jsem si a..zvládneš to oknem?" Cože? To nedává smysl. Něco mi tady nehraje. Řekla jsem ji, že se o to pokusím, jen abych mohla být s ní. Nějak jsem cítila, že mě opravdu potřebuje.

Nastoupila jsem do prvního místního autobusu a řidiči nadiktovala zastávku, na které podle instrukcí Cannie mám vystoupit. Celou cestou jsem přemýšlela nad tím, co se mohlo asi tak stát a hlavně nad tím, jak se k ní přes to okno dostanu. Nikdy jsem nějak v tělocviku nevynikala a ztrapnit se před ní taky nehodlám.

Tak jak říkala Cannie, jsem vystoupila a přímo přede mnou stál menší polorozpadlý domeček se zahrádkou, o kterou zřejmě nikdo nemá zájem se starat. Pozorněji jsem si prohlížela dům a hledala nejsnazší způsob, jak se dostat dovnitř. Nebyl tady žádný plot, což bylo pro mě malé plus. Řekla jsem si, že to zkusím z druhé strany domu, možná tam bude nějaká možnost. Ah, bingo. Bylo tam jedno okno o něco níže než ty ostatní a bylo i pootevřené. Vyhoupla jsem se se svou váhou na parapet a hned i přes okno dovnitř. Bylo tam šero, pomalu jsem si neviděla na špičky bot.

"Cannie?" šeptla jsem do tmy. Žádná odezva. Ale slyšela jsem kroky v jiné místnosti. Nabrala jsem vzduch do plic a šla za tím zvukem. Byla to ona, jak jsem předpokládala. Chodila tam a zpět a občas se podívala i z okna.

"Kohopak to vyhlížíš?" zeptala jsem se, opírajíc se o futra dveří,  ze kterých jsem před pár minutami vylezla. Cannie nadskočila leknutím, ale jakmile ji došlo kdo jsem, rozběhla se ke mně a rozplácla se mi s pláčem na hrudi. Společně jsme se složily na podlahu a já ji vískala ve vlasech, přitom ji šeptala slova na uklidnění.

"Promiň, že..že jsem tě..sem hnala." skládala slova mezi vzlyky.

"Pšt, v klidu Cannie. Nadechni se a pověz mi, co se děje." Vzala jsem ji za ramena a otočila pohledem ke mně. Oči měla zarudlé a na tváři měla obtisk. Počkat co?

"Co to máš? Kdo ti to udělal?" nadzvedla jsem jedno obočí a znechuceně si ji prohlížela. Kdo ji mohl něco takového udělat? Tak nádherné květince?

"Nikdo. Já..spadla jsem." sklopila pohled k zemi. Ale noták, opravdu si myslí, že ji na to skočím? Vzala jsem její bradu mezi palcem a ukazováčkem, aby se mi podívala do očí.

"Pravdu. Nechci víc než pravdu."

Podívala se mi hluboko do očí a přikývla. Zvedla se a šla si sednout na pohovku a rukou naznačila, ať jdu také. V tu chvíli jsem si všimla převráceného stolu a pár poliček. Co se tady sakra stalo?

Cannie mi všechno řekla. I to jak toho parchanta poznala. Další důvod proč nenávidím chlapy. A taky už chápu, proč jsem musela jako tarzan lézt přes okno.

"Musíš odsud pryč. Hned." zvedla jsem se a podala ji ruku. Přijmula ji, ale kroutila hlavou.

"Nemůžu. Nemám kam jít a tohle je můj dům. Po babičce. Jediná památka na ni."

Tohle bude složité. A pak mi to cvaklo. No, jasně.

"Cannie, pojď semnou. Můžeš bydlet u mě a můj strejda dělá u policie. Nahlásíme ho za násilí a dům bude zase tvůj." Cannie chvíli váhala, ale potom se usmála od ucha k uchu a s jásotem na mě padla.

Ještě chvíli jsme seděly a povídaly si. Cannie se najednou zděsila, když jsme zaslechly klíče v zámku. Postavila jsem se za ní, byla jsem připravená ji za každou cenu ochránit. Tomu takzvanému Ericovi nějak dlouho trvalo než se dokázal trefit do dírky a když vpadl dovnitř a táhl z něho alkohol, bylo mi vše okolo toho jasné. Pán dokonalý se nám ožral. Hned se vzpamatoval a udiveně na nás zíral.

"A ty jsi kdo?" Škytl. Nic jsem mu neřekla, jenom kousek od něho odstoupila, protože ten zápach byl nesnesitelný.

"Na něco jsem se ptal, debílku? A kde je Cann? Zlatíčko! Kde kurva jsi? Chci si užít!" křičel po místnosti. Cannie se zhroutila na zem. Eric se zazubil a přiblížil se k nám. Stopla jsem ho rukou.

"Ani náhodou se k ní nepřibližuj. Cannie teď půjde semnou a ty půjdeš do vězení, hajzle." Do tváře mi přiletěla silná pěst, která mě srazila k zemi. Málem jsem Cannie zalehla. Opakovatelně na mě řval, ať vypadnu. Nemohla jsem tam Cannie nechat. Udělala jsem první věc, co mě napadla a určitě toho budu někdy litovat, ale jinak to nešlo.