Cizí Život

5.

Začal jsem mít o Henryho strach. Šel jsem nahoru k prameni ho zkontrolovat, avšak zde nikdo nebyl. "Henry?" špitl jsem. Nehodlal jsem, aby moje, no tedy zřejmě už naše, místo někdo objevil a okupoval. "Henry!" zvýšil jsem hlas. Zaslechl jsem za sebou zašustění listí. Začínal jsem mít strach, ale strach o Henryho byl větší. Najednou z křoví někdo vyběhl a srazil mě na zem. Henry.

Byl stále jen v boxerkách, kde se rýsoval jeho kamarád. Aspoň jsem to cítil, když na mě jen ležel a držel mi pusu, abych neřval. "Myslíš si, že jsem zapomněl na ten den, jak jsi do mě vrazil?" zasyčel. "Já nezapomínám!" sykl. Vymanil jsem se ho ze sevření. "O co ti jde? Ty jsi nebyl ten, kdo spadl." odpověděl jsem mu. "Byl jsi to ty, kdo do mě narazil. Chtěl jsem se ti omluvit a místo toho, aby jsi mě poslouchal jsi mi začal nadávat.." otočil jsem se a byl připraven k odchodu. "Byla chyba si dělat starost o někoho, jako jsi ty." dopověděl jsem smutně můj monolog a šel pryč. Bylo mi to hrozně líto, že se to takto odehrálo, ale očividně se už prostě nezmění.

Sedl jsem si k táboráku a sledoval oheň. Podíval jsem se na zbytek kempu a až teď jsem si uvědomil, že se cítím strašně sám. Ne, nedávám to za vinu Eliz, jsem šťastný i za ní, že se seznámila s pár holkama. Jen, prostě osud nejspíš chce, abych byl sám po zbytek života. Zacitil jsem, jak mi začali pálet oči. Neposedná slza. "Justine, co se děje? Ty brečíš?!" zaslechl jsem hlas Elizabeth. Moje zlatíčko.

Utřel jsem si oči a podíval se na ní s úsměvem. "Já? Nee. Však si to tu nesmírně užívám." zalhal jsem. "Nelži mi, znám tě dost dlouho na to, abych poznala, že se s mým nejlepším kamarádem něco děje." neodbyla se. "Fakt, nic se neděje. Jen mi chybí moje postel. Každopádně líbí se mi tu." řekl jsem do zvuku praskajícího ohně. Mírný vánek mě pohladil po vlasech. "Všiml jsem si, že máte k sobě blízko. Jak se vůbec ta dívka jmenuje?" štouchl jsem do Eliz, která mávala černovlasé dívce. "Lucia" odpověděla s úsměvem a začervenala se. "No nic, budu muset běžet k sobě. Kdykoli se stav, budeme rády." rozloučila se semnou Eliz a odcupitala pryč.

Vytáhl jsem z jednoho batohu konvici, nalil do ní vodu a dal ohřívat nad oheň. Dostal jsem neskutečný hlad. Z dalšího batohu si připravil misku, příbor a polévku z pytlíku. Když voda začala vřít, přidal jsem nudle do kastrolu včetně koření. Vzal si vařečku a začal míchat.

Ani jsem si nevšiml, že mě celou dobu Henry pozoruje. Mírně jsem se sebou trhl, nicméně jsem ho dál ignoroval. "Jsi naštvaný?" zeptal se. Musím uznat, že ten člověk věděl, jak mě vytočit. Nandal jsem si polévku a vzal jsem si jí k prameni. Sedl jsem si na skálu, tiše jedl a pozoroval tichý tábor. Přemýšlel jsem, co asi kdo dělá. Jsou namol? Spí? Hrají hry? Všechno možný, jen já jsem si musel vybrat onoho člověka, který nestojí ani o přátelství.

Jakmile jsem dojedl, zvedl jsem se a šel opláchnout misku do jezírka. Měsíc byl v úplňku, takže mi dělal aspoň někdo společnost. Sešel jsem zpět ke stanu. Všiml jsem si Henryho, jak hladově sleduje plamen. To prostě poznáte a já, jakožto blbec jsem mu samozřejmě musel pomoct. Nevím, proč si s sebou defakto nic nevzal, ale nějak mě už jeho život nezajímá. Sáhl jsem do batohu pro moje zásoby polévek, jednu vytáhl a dal do misky. Tu jsem mu potom podal. "Vidím, jak jsi hladový." řekl jsem mu chladně, podal jsem mu misku k nohám a otočil jsem se, abych odešel. Avšak on mě chytl za zápěstí. "Proč mi pomáháš?" zeptal se mě. Z jeho intonace bylo slyšet, jak ho něco trápí. "Protože jsem asi moc blbej." vytrhl jsem se mu a šel do stanu. Lehl jsem si do spacáku a netrvalo dlouho, už jsem o sobě nevěděl..