Cizí Život

7.

Došel jsem k ostatním ze třídy. Každý si stěžoval na promočené stany a věci. "Klid děti, až začne pořádně hřát sluníčko, tak vše dokonale vyschne." uklidňovala nás slečna Miris. Jenže očividně to nikoho nezajímalo a většina žáků volala rodičům, ať si pro ně přijedou.

Začal jsem sbírat různé papírky a jiné drobnosti. Aspoň tak jsem nemusel na něho a jeho sexy tělo myslet. Pytel se pomalu hromadil a smetí ubývalo, naštěstí. Po hodině a něco to v lese bylo dokonale uklizeno. Nicméně jak jsem říkal, většina žáků se sbalila a odešla domů. Zbylo nás zhruba 7 lidí, každopádně pořád lepší někdo, než nikdo.

Na učitelce šel vidět vděk. "Děkuju vám, že i přes to tu chcete zůstat." řekla nám, když jsme seděli u táboráku. Krom slečny Miris, kterou jsem ani nepočítal, jsme tu seděli : Já, Eliz, dokonce i Henry, což nechápu, proč se raději nesbalil a neodešel, Eliz kamarádka Lucia, Emily, Mia a Alex. "Však jste nemohla vědět či zabránit přírodnímu vlivu, paní učitelko." řekl jsem jí, abych trošku zvedl náladu. Ostatní okamžitě přitakali. Dostalo se mi úsměvu od většiny lidí.

Napadla mě jedna věc. "Lidi? Máte tady plavky?" řekl jsem do praskajícího ohně. "Jasně, na ty jsme přeci nemohli zapomenout!" odpověděl Alex a holky se k němu přidaly. Cítil jsem Henryho pohled, opět.. "Jelikož je nás tady méně, tak vám něco ukážu. Pojďte." pobídl jsem je a vedl k jezírku.

Prošli jsme kolem mého stanu. Procházeli mezi skalami až nakonec jsme se ocitli před tak pro nás známým pramenem a jezírkem. "Páni!" zaradovala se Lucia s Elizabeth. "Kdykoli sem můžete zajít. Jen prosím, nedělejte rámus, přeci jen bych potenciálně mohl spát o pár metrů dole." zavtipkoval jsem. Odvedl jsem učitelku stranou. "Chtěl bych Vás o něco požádat. Mohl bych si trošku projít les?" zeptal jsem se ji. "Noo.. Tak dobře, hlavně do setmění buď zpátky Justine." kývl jsem s nadšením a s úsměvem jsem si to vyšel na jih.

Šel jsem po pěšině asi deset minut od táboru. Došel jsem na prostranství, zřejmě údolí mezi skalami. Zřejmě je tohle nějaká vysočina či něco podobného. Byl jsem zapálen do sbírání různých minerálů, proto jsem využil příležitosti, vyndal z batohu geologické kladívko a občas nějaký kámen rozbil, abych viděl, co je to zač. Rovnou jsem je i využil proto, abych si označil cestu, kterou jsem šel. Posunul jsem se dál, nyní na louku plné lučních květin. Napadlo mě, že bych si mohl udělat kytici ke stanu. Jojo, nejspíše si říkáte, že za jakého pošuka to jsem, ale hort jsem teenager s duší hravého dítěte.

Začal jsem trhat pampelišky a spousty jiného, lučních kvítí. Všiml jsem si, že se ke mně někdo blíží. On. "Ty mě snad sleduješ?" řekl jsem chladně. "Ne, učitelka mě poslala, abych na tebe dohlížel. Opravdu, jak na malé dítě." odsekl. Já jsem jeho narážky přehlížel a dál se věnoval sbírání květin.

Trvalo mi to zhruba půl hodiny, když jsem měl kytici hotovou. Zahlédl jsem Henryho, jak se válí v trávě. Spal. Musím uznat, že když spí, je ještě sladčejší než normálně. Klekl jsem si vedle něho a chvilku ho pozoroval. "Na co tak zejráš" řekl mi s úsměvem a otevřel oči. V tu chvíli jsem myslel, že se hanbou do země propadnu. "Huh? J-Já? Za tebou no.., všiml jsem si hezkého kamene." Začal jsem plácat páté přes deváté. "Takhle mě ještě nikdo nenazval." odfrkl si a zasmál se. "Jaj. Nemyslel jsem tebe, no.. To je fuk. Jdu zpátky do táboru." sdělil jsem mu moje rozhodnutí a rozešel se zpět. "Počkej, kam ženeš ježiši." doběhl mě a já na svém kroku nezpomaloval. Náhle jsem zastavil. "Krucinál, co zase..." zařval na celé kolo. "Zklapni tu pusu už!" sykl jsem šeptem. Celkem ho to vyvedlo z míry. Poslouchal jsem blížící se těžké kroky, které doprovázelo funění. Medvěd. Ze křoví se vyřítila mohutná, nejspíše samice, postava medvěda hnědého. "Do prdele" zaklel. "Prostě jen stůj a nedělej prudké pohyby. Aspoň jednou mě poslechni." odpověděl jsem mu. Kývl na znamení souhlasu. Otočil jsem hlavu zpět k chlupaté kouli. "Ahoj krásko, my ti neublížíme. Neboj." Začal jsem s ní tiše a v klidu mluvit. Dostalo se mi jen zafunění. Dostal jsem nápad, ale proto bych musel obětovat svou svačinu. Sundal jsem si batoh, nicméně medvědice mezitím znervózněla. "Klid drahá, nic se neděje. Něco pro tebe mám, očividně to potřebuješ víc než já" zažertoval jsem se zvířetem, jako by to byl člověk. Vyndal jsem si medové tyčinky, mé nejoblíbenější. I když mám zvířata nesmírně rád, dělit se o mé oblíbené jídlo fakt zájem nemám, ale co mi zbylo. "Co to zas děláš?"
šeptl se strachem v hlase. Jednou rukou jsem ho chytil tu jeho a stiskl. "Neboj se, věř mi." rozbalil jsem jednu tyčinku a vůně medu se roznesla po okolí. Něžně jsem ji položil co nejblíže před to stvoření. Vzal jsem batoh a začal opatrně couvat. Henry se celou dobu držel za mnou. Takový silák asi tedy nebude, když se bojí tak rozkošného stvoření. Medvědici to nedalo a velmi opatrně se začala plížit za vůni pamlsku. Olízla ho a nakonec snědla. Při tom vydávala spokojené zvuky. "Hihi, dobré že?" zeptal jsem se jí a ona mi odpověděla ve formě medvědího zařvání. Otevřel jsem další a ukázal ji stejně vypadající věc. "Jdi raději dál odemě, ať se ti nic nestane." řekl jsem Henrymu najednou. "Co hodláš dělat?!" vyštěkl. "Něco bláznivého." otočil jsem se na něj s úsměvem.

Opatrně jsem šel směrem k medvědici. Nebyla si jistá, zda mi může věřit nebo ne, jelikož začala mírně couvat. "Neboj zlato, nic ti neudělám. Na, Vem si" zvedl jsem ruku s tyčinkou. Musím přiznat, že se začal dostavovat stres i ve mně. Chlupaté stvoření zřejmě opět zaregistrovalo vůni medu a nedůvěřivě se přibližovalo. Nakonec jsme stáli od sebe maximálně dva metry. Jedna věc mě uklidňovala. Kdyby mi chtěla ublížit, zřejmě by to už dávno udělala. Nastavil jsem ji tyčinku tak, aby si ji mohla vzít. Dlouho neváhala a vzala si jí z mé ruky. "Heh, chutná viď. Nedivím se ti, taky je moje oblíbená." Začal jsem si s ní povídat. Pouze se mi dostávalo blaženého dýchání s občasném zařváním. "Dohoda, dobře? Dám ti ještě jednu a tu poslední si nechám." Ji se to zřejmě dvakrát tak nelíbilo a zařvala. "Ale notak, já si chci taky něco nechat." Začal jsem se s ní přít o to, či bude poslední tyčinka. Musel jsem vypadat hrozně komicky a netuším, co si zrovna myslel Henry. "Tak jinak, z té poslední si nechám půlku, kompromis. Platí?" promlouval jsem k ní. Dostalo se mi pouhého odfrknutí. Dal jsem ji předposlední tyčinku. "Odfrkáváš jako Henry." řekl jsem si spíše pro sebe. Z poslední jsem ji dal dohodnutou půlku. "Na.. Poslední kočko." rozdělil jsem ji a podal ji k tlamě poslední kousek. Pomalu jsem se od ní vzdálil.

Došel jsem do bezpečné vzdálenosti stále pozorovajíc Labužnici. Ano, tak jsem ji pojmenoval, protože věděla, co je dobré. "No nic, my se vracíme zpět domů a ty by jsi měla taky." ukázal jsem na ní. Naposledy si odfrkla a zašla zpět tam, odkud přišla.

Vzal jsem si batoh na záda a z půlky tyčinky si trošku ukousl. Musel jsem si ji šetřit, když jsem obětoval mé tři další. "Jdeš?" zeptal jsem se Henryho, když mě pozoroval. "Uh, jo." odpověděl zmateně. "Tohle děláš běžně? Že si povídáš se zvířaty?" zeptal se mě odtažitě. Zamyslel jsem se. "Jo, oni nám rozumí. Hlavně když nemáš přátelé, tak je to lepší než nic." šeptl jsem smutně. "Hmm, to by mě zajímalo, proč člověk jako ty nemá nikoho." odpověděl mi. Tohle byl rekord v naší konverzaci, nikdy takhle dlouho jsme si nepovídali. "Jsem jiný" odpověděl jsem mu. "Víc to řešit nechci." řekl jsem narovinu.