Cizí Život

11.

Slunce pálilo plnou silou, jak my tak i zvířata jsme byli totálně bez energie, ale tohle nepočkalo. Jedna z našich březích krav rodila. Babička má již spoustu zkušenosti, takže to nebude problém. "Henry, můžeš ji uklidňovat?" optala se Margaret a on tak udělal. Já jsem asistoval u babičky a babička se starala o to hlavní, o celý porod.

Po několika úprosných minutách se chlívem ozvalo naříkaní malého telete. Kraví matka okamžitě začala své drobné dítko opečovávat a čistit. Bylo to něco nádherného, ach jak mi moje máma chybí..

Babička se podívala na pohlaví a zjistila, že je to malý býček. "Jak se bude jmenovat?" zeptal jsem se. "No to nevím, vymyslete něco vy dva." mrkla na nás. "Henry" řekl jsem a vzápětí Henry oznámil jméno "Justin". Babička jen zamrkala a začala se smát. "Bude to Hustin tedy." oznámila a dál se smála.

Slunce se blížilo zpět nad obzor a pomalu mizelo za kopcemi naší malé vesničky. Seděl jsem v pokoji s Henrym a tiše pozorovali tmavnoucí les. "Díky za dnešek." ozval se z čistajasna Henry. "Huh?" otočil jsem svůj pohled na něj. "Nejsem zvyklý se stýkat s lidmi jako jste vy." vydechl. "Myslím si, že bych měl už jít." řekl, zvedl se a chtěl odejít, když v tom ho mezi dveřmi zastavila babička. "Kam to jdeš mládenče?" vybafla na Henryho. "Je čas jít domů." řekl i jí svůj názor, nicméně babičku tak lehce nepřesvědčí. "No to v žádném případě. Za dnešní pomoc u nás budeš aspoň na večeři." sdělila mu. Musel jsem se v duchu usmát, protože moc dobře věděla, že po šesté večer žádný bus již do města nejede. "Tak dobře." vzdal se. "Za chvíli to bude hotové." sdělila a vytratila se.

Po půl hodině se domem ozval svolávácí výkřik. Oba jsme se zvedli a šli do kuchyně. Tedy, šel jsem první jelikož se zde Henry nevyznal. Došli jsme do kuchyně kde na stole stála pečeně se zeleninou, ovocem, brambory a kaší. "Mňam" promnul jsem si ruce a sedl ke stolu. Z Henryho šlo cítit, jak je ze všeho tohohle nervózní.

Babička všem nandala podle gusta a konečně jsme se dali do jídla. "Takže Justine." opět začala. "Kdy s Elizabeth půjdete na rande?" dořekla svou myšlenku. Zaskočilo mi sousto z večeře. Musel jsem jej zapít, abych se vůbec rozdýchal. "Víte, Elizabeth je nejspíše na holky." řekl Henry a já vykulil oči. "C-cože?" Margaret se zamlžily brýle a musela se napít ze sklenice vína. "Já si vždycky myslela, že ta Hobserových holka je jiná." vydechla. "Nevadí Justine, naštěstí ty jsi normální" dopověděla. "Víš babi, záleží kdo a jak bere pojem normální." namítl jsem a dál se věnoval jídlu. "To je pravda. Dost mluvení, všichni máte určitě hlad." řekla a vzala si spusto do úst.

Po jídle jsme měli ještě jeden přípitek. "Tak na zdraví!" ťukli jsme si a napili se. "Děkuji za hostinu, ale už je opravdu pozdě, měl bych jet domů, abych vás tady nerušil." namítl Henry. "Ale jaký pak rušení. Krom toho, stejně od šesté hodiny večerní nejede žádný autobus do města. Musíš u nás přenocovat." usmála se Margaret. Spatřil jsem to zděšení v Henryho očích. "Já ale opravdu musím jet do města, domů." Začal se balit. "No dobře, Justin tě odveze." vydechla zklamaně a odešla pro klíčky.

Divil jsem se, proč tak najednou potřebuje domů. "Děje se něco?" nedalo mi to a musel jsem se optat. Henry se na mě otočil a ujistil, že je vše v pořádku. Nevěřil jsem mu a mám v plánu ho potom ještě chvilku sledovat. Babča mi donesla klíčky.

Seděli jsme v autě a jeli stmívajicím se lesem směrem do města. Vládlo mezi námi napjaté ticho. "Odkdy umíš řídit?" prolomil Henry klid. "Od dětství, musel jsem řídit občas traktor, takže tak." odpověděl jsem a dál se věnoval řízení.

Dojeli jsme konečně do města na jedno parkoviště. "Děkuji" poděkoval a odešel. Chvilku jsem čekal, avšak hned jak se ztratil z dohledu, zamkl jsem auto a vydal se za ním. Držel jsem si dostatečný odstup, ale ne takový, aby se mi vytratil z dohledu. Procházeli jsme čímdál temnějšími uličkami, až se zastavil u jedných zapadlých dveří. Zaklepal na ně. Po chvíli se otevřely a z nich vyšla skupina lidí. Obklopili Henryho a začali se ho na něco ptát. Nedalo mně to a připlížil jsem se.

Skupina se bavila o nějakém zboží, které Henry nedonesl. "Parchante, kde jsou ty věci, které nám slibuješ. Buď herák nebo peníze!" vykřikl jeden z nich, nejspíše nějaký šéf. "Jenže já nemám nic.." řekl žadovým hlasem. Další z party do něj strčil až spadl. "Už mě to nebaví!" kopl do Henryho břicha. "Zapamatuj si, že mě nikdy nemáš zklamat póvle jeden! Chlapi, postarejte se o něj!" kopl ho ještě jednou. Náhle ho začala mlátit celá parta. Nevydržel jsem ten pohled, čapl jsem po cestě nějakou pálku či co to bylo a dal se do boje s gangem. Nikdy jsem se nepral, takže bylo jasné, že moc nepomůžu. Každopádně pořád lepší něco než nic. Sundal jsem tři týpky díky tomu, že jsem využil překvapení. Nicméně mě chytili a začali mlátit.

Dostával jsem pěstí snad všude. Od obličeje, po břicho, žebra, ruce a další části mého těla. Po několika úderech mé tělo zapraskalo a mé vidění se začalo rychle rozostřovat. "Nechte ho být!" zaslyšel jsem Henryho. Poslední, co si pamatuji, byly hlasy kolemjdoucích.