Cizí Život

6.

Ze spaní mě vytrhl hrom. Bylo slyšet, jak hrozně prší a fouká vítr. Podíval jsem se, jestli je tu Henry, jenže ten tu nebyl. Naštěstí díky převisu a skále sem nejen nepršelo, ale ani nefoukalo, takže tu bylo více než příjemně.

Jentak jsem ležel a musel jsem myslet na ostatní. Jak teď asi musí plašit a klepat se zimou. Jojo, jen pár jedinců jako jsem já s Eliz víme, co je v přírodě nejlepší. Zlatá vesnice. Zaslechl jsem, jak někdo tiše zasténal. Odvážně jsem se podíval ze stanu a viděl jsem ve světle blesku Henryho tělo stočené v klubíčku, celý mokrý a nejspíše promzrlý. Okamžitě jsem vystřelil ze stanu s dekou v ruce za Henrym. "Nehraj si na hrdinu a pojď do toho stanu!" křičel jsem ve vichřici. Očividně dělal, že neslyší, tak jsem ho čapl za podpaží a táhl jsem ho násilím.

Měl na sobě totálně promočené věci, nicméně i přes to, že jsem ho táhnul, stejně nereagoval. Rozhodl jsem se mu změřit puls a zkontrolovat ho. Přeci jen nemohu vědět, jak dlouho té zimě byl vystavený. Slabý puls, to není dobré. Svlékl jsem ho z toho mokrého oblečení, dal ho na stranu a přikryl ho všemi dekami, které jsem měl. Nevypadalo to dobře, proto, ačkoli nerad jsem ho musel zahřívat i vlastním tělem. Kdybych si vzal ten přímotop na baterky, tak bych toho teď nelitoval. Svlékl jsem se a vlezl jsem vedle něho. Rukama i nohama jsem ho objal. Byl to hrozný pocit, už jen kvůli tomu, že byl studený jak led, avšak i přes to jsem to zvládl.

Nemohl jsem usnout. Bouře už polevovala, naštěstí. Henryho tělo už bylo též v normálu. Naposledy jsem mu opatrně změřil tep. Více než normální oddychl jsem si. Nicméně jsem byl už vysílen a spánek mě přemohl.

Nespal jsem nějak moc. Během pár hodin jsem se vzbudil. Zašmátral jsem kolem sebe, avšak nikdo nikde. Že by to byl jen sen? Rozespalý jsem se vysoukal ze stanu. Vsadím se, že teď vypadám jako zombie. Úplně cítím ty kruhy pod očima. Avšak jakmile jsem viděl tu spoušť, okamžitě jsem usoudil, že to sen zcela nebyl. V tom případě zase utekl bez rozloučení. Proč musím být tak hloupý. "Už jsi vzhůru?" poznal jsem ten hlas. Usmál jsem se a otočil se za zvukem. "Překvapivě ano." pokrčil jsem rameny. "Příště nebuď tvrdohlavej mezek a do toho stanu jdi." řekl jsem vyčerpaně. Cítil jsem, jak mé nohy mojí váhu neudrží a každou chvilku bych mohl spadnout. "Musím jít zkontrolovat kamarádku.." šeptl jsem skoro neslyšně. Chtěl jsem se rozejít avšak v tom se mi podlomila kolena a já ležel na zemi. Cítil jsem, jak mě sužovala horečka. Začal jsem mít mžitky před očima. Poslední, co si pamatuji je běžící Henry za mou maličkostí.

Henry
Otevřel jsem své oči. Absolutně si skoro nic nepamatuji. Vím, že byla bouřka a hrozně pršelo. Avšak teď ležím ve stanu v objetí toho kluka. Justin se jmenuje myslím. Abych pravdu řekl, začínám ho mít rád.

Po pár minutách jsem se vymanil z jeho zajetí, avšak opatrně, abych ho nevzbudil. Bylo nad míru jasné, že celou noc nespal nejspíše kvůli mně. Vylezl jsem ze stanu a musel jsem se usmát nad tím bordelem, který z táboru zbyl. To až uvidí úča, tak ji klepne. Rozdělal jsem oheň, Justin opravdu myslel na všechno. V klidu jsem se posadil a sledoval ostatní, jak uklízí jejich bordel.

Po pár minutách se vysoukal ze stanu Justin. Nejspíše si mě nevšiml, byl jak smyslu zbavený. "Už jsi vzhůru?" zeptal jsem se s ironií v hlase. Otočil se za mnou. "Překvapivě jo" usmál jsem se. Vypadal strašně komicky. Takhle nevypadám ani já po flámu (chlastačka poz. Autora). Jenže jeho úsměv záhy přešel a chtěl někam jít, jenže najednou spadl. Nevěděl jsem co dělat. Mám ho tam nechat? Ne, taky mě nenechal v nouzi. Přiběhl jsem k němu. "Justine?!" klepal jsem s ním. Neodpovídal. Vzal jsem ho do náruče a šel s ním do stanu. Položil jsem ho do spacáku a přikryl jsem ho. A tady jsem končil. Napadla mě ta jeho kamarádka, určitě musí vědět, co s ním je.

Vyběhl jsem ze stanu směrem k táborů. "Neviděl někdo Elizabeth či jak se jmenuje?" běhal jsem od stanu ke stanu. "Co se děje? My se známe?" změřila mě pohledem. "Ne a tak to i zůstane, jen.. Jde o toho kluka, Justina." odpověděl jsem ji naléhavě, chytil ji za ruku a táhl k našemu stanu. "Počkej, zpomal. Co se děje?" vytrhla se mi a zastavila se. "Něco mu je a já nevím, jak mu pomoct." Všiml jsem si, jak Elizabeth ztuhla. "Cože?" rozběhla se a nyní byla ve vedení ona.

Doběhli jsme ke stanu. Elizabeth okamžitě do něj vtrhla a já byl hned za ní. Ani nevím, proč mi na něm tak záleží. Možná proto, že je první, kdo se o mě bál.. "Justine? Zlato, vzbuď se." lehce mu poklepala na tvář. Přiložila mu dva prsty na krk, asi zřejmě měřila tep či něco takového. "Puls má v pořádku, asi je jen unavený. Nevíš náhodou, co v noci dělal? Tohle se mu vůbec nepodobá.." opět se na mě dívala s odtažitým pohledem. "Vím já?" odsekl jsem a odešel ze stanu. Sedl jsem si k ohni a nahříval se. Po chvilce vylezla i ta holka. Přišla ke mně. "Tak hele, pokud se mu něco stane, tak se stane i něco tobě, je ti to jasné?" Musel jsem se začít smát. "Ty mi jako vyhrožuješ? Taková křehká dívka?" vysmál jsem se jí do obličeje a ukazováčkem jí šťouchl do čela. Absolutně nevím co a jak, avšak během chvíle seděla na mých zádech a držela mi mou ruku v páce. "I růže mají trny, které mohou doslova bodat. Ber to jako varování."

Justin
Slyšel jsem hlas Eliz. Vůbec nevím, co se stalo, ale hlava mě bolela jako po kocovině. Vysoukal jsem se ze stanu a viděl mou nejlepší kamarádku, jak láme Henrymu ruku. ".. Ber to jako varování" výhružně sykla. Nemohl jsem věřit vlastním očím. "Eliz? Nech ho být prosím." nejspíše mě nečekala, protože nadskočila leknutím. "Je ti lépe?" zeptala se mírumilovně a pustila Henryho ze zajetí. "Uh-huh. Asi ano" přiznal jsem. "No nic Justine, jdu ostatním pomáhat uklízet, na dnešek máme vystaráno. Ještě, že bude krásně." stoupla si a měla namířeno pryč. "Počkej, je váš stan v pohodě?" zeptal jsem se starostlivě. Elíza se jen uchychtla. "Myslíš, že jsem zapomněla, co jsme se za ty roky učili? Dopadly jsme stejně jako ty." usmála se. "Chtěla jsi říct my, je to jak můj stan, tak i Henryho." vysvětlil jsem. "Tak či onak, stejně nechápu, co na něm vidíš." probodla ho pohledem, zamávala mi a odešla.

Vzdychl jsem. Otočil jsem se na něj a zeptal se, zda je v pořádku. "Nestarej se." odsekl mi a odešel. No super. Rozhodl jsem se, že bude nejlepší, když se zvednu a půjdu jim pomáhat.