Cizí Život

Kapitola 24.

Čím víc jsem prozkoumával svatyni, tím větší zima se dostavovala. Světla tu díky zvláštním lampám bylo dostatek, abych viděl každý detail, každou sošku či prasklinu v celém monumentu. Celý tento komplex musel být několik tisíc let starý.

Prošel jsem několik místností, kde se pyšně tyčily několika metrové sloupy,  mnoho dalších soch a zvláštní mechanismy, které jsem raději nechal být. Nakonec jsem došel zřejmě do hlavního sálu, kde se nacházel obrovský oltář s různými bytostmi. "Čekali jsme na tebe." bytosti se otočili směrem ke mně. "Pojď blíže" pobídla mě někdo z nich a já i proti svojí vůli sešel k nim. "Kamon sílí víc a víc. Musíme něco udělat.." ozval se další hlas. "Harmonia nám řekla všechno, ale není čas na otázky. Měli bychom jednat.." odmlčel se ženský hlas. Z pod hábitu vytáhla svítící zrcadlo, které nicméně neukazovalo odraz, ale nějaké místo. "Podívej se blíž." pobídla mě a já jí poslechl. Spatřil jsem Harmoniu krvácejíc na zemi uprostřed knihovny. Zrovna k ní přiběhl Henry a ačkoli jsem nic neslyšel, bylo zřejmé, že je vyplašený a zmatený. "C-co to má znamenat?" vydechl jsem. "No.. pro nás konec našeho světa a pro tebe?" žena si sundala kápi. Zalapal jsem po dechu a odvrátil zrak. Její tvář byla příšerně znetvořená. Pouze si oddechla a pokračovala: "pro tebe to znamená, že ztratíš sám sebe." vysvětlila a pohlédla zpět do zrcadla. Ostatní stále mlčeli a tiše pozorovali. "Sleduj..." 

Pohlédl jsem zpět do zrcadla a sledoval scenérii. Henry byl celý bez sebe a někomu volal, zřejmě volal sanitku. Spatřil jsem, že Harmonia otevřela své oči a něco mu říkala. V knihovně náhle světla zhasla a ze tmy se začalo něco formulovat. Obklopilo je to a... obraz zčernal. Vydechl jsem a vše se se mnou zatočilo. "Klid, tohle zrcadlo ukazuje jen budoucnost.." žena se mírně pousmála. "C-Co mám dělat, abych tomu zabránil?" zeptal jsem se zoufale a musel si sednou na zem. Závrať nepřestávala, spíše naopak pokračovala. Zastesklo se mi po Henrym.

*Henry*
Justin sebou neskutečně škubal a mluvil ze spaní. "Jusťo! Jusťo vstávej..." naléhal jsem na něj a snažil se ho probudit. Bohužel neúspěšně. "Co se to kolem nás jen děje, proč nemůže být nic normální.." zaklel jsem a sáhl mu na čelo. Celý hořel. Napadlo mě, že bych mohl skočit pro teploměr a změřit mu teplotu.

Jak jsem se domníval, teploměr ukazoval něco přes 41°C. "Justine.. Odpusť mi, ale musíme tu horečku snížit." Vzal jsem Justina na ramena a vyšel vstříc koupelně. Napustil jsem mu vlažnou vodu okolo 20°C ať nemá šok, svlékl ho z oblečení a opatrně ponořil. Pořád tomu nemohu uvěřit, Harmonia říkala, že vše proběhne v pořádku. Proč se tak neděje? Rozhodl jsem se, že bych jí měl zkontaktovat. Sáhl jsem po telefonu, vytočil její číslo a čekal. Nic. Nebrala to ani po několikáté. "Co teď mám dělat?" složil jsem hlavu do dlaní a čekal.

*Justin*
... "Všeho se vzdát" odpověděla mi na mou otázku. "J-Jak to myslíš?" podíval se jí do tváře a hledal sebemenší náznak, že žertuje. Bohužel. "Moc dobře to víš.. Jen si to nechceš připustit. Každý z nás tu má nějakou práci a ty víš, že tvůj úkol není jen přežívat." ukázala na mě "ale zachraňovat" Nic z toho jsem nechápal. Jak jako zachraňovat? Koho? Henryho a Harmoniu? Dal jsem si hlavu do dlaní a snažil se přemýšlet. Pro Henryho bych to udělal.. Nakonec ho mám přeci jen trošku rád..

*Henry*

Ani po půl hodině mu ta horečka neklesla. Rozhodl jsem se ho obléknout a dojít do knihovny za Harmoniou, co se děje. Teple jsem ho oblékl, vzal jsem ho do náruče a vydal se vstříc do tmy ulic. 

Venku hustě sněžilo a foukal vítr. V tomhle počasí tu samozřejmě nebyla ani noha, což hrálo pro náš prospěch, na druhou stranu při přibývajícím sněhu se špatně šlapalo. V knihovně se svítilo o sto šest.