Cizí Život

21.

"Tohle je špatné, moc špatné. Musíme jednat!" rozkázala a sebrala knihu. "Kamon se nesmí dostat do světa lidí a už vůbec ne ho ovládnout." posunula si brýle na nose a cupitala zpět do nové knihovny. "Co mám zatím dělat já?" zeptal jsem se a stěží ji doháněl. "Ty jdi zatím domů a relaxuj. Až nadejde čas, poznáš to a dojdeš zpět do knihovny." rozkázala. Co mi jiného zbývalo, odkráčel jsem ven.

Ve dveřích se najednou zjevil Henry. "Ježíš marja, já se tě lekl" nadskočil jsem leknutím. "Když jsem zjistil, že nejsi doma tak jsem dostal hrozný strach o tebe.." objal mě a nepustil. "Ehhehhh, H.. Henry nemůžu dýchat" Stisk povolil a hned se mi začal omlouvat. "Ou, promiň. Odpusť mi. Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě a já se musel usmát. "Joo, js-"
"Vy jste bratr tady od pana Justina.?" přiřítila se knihovnice k nám. "Je to --" Henry mě přerušil "jsem jeho přítel" řekl a mně se zatočila hlava. "Ano přítel, kamarád." vysvětlil jsem v rychlosti. Henry si mě změřil pohledem. "Chápu, můžete na slovíčko pane?" vyhrkla. "J-jo, samozřejmě." souhlasil a odešel spolu s Harmoniou stranou.

Bavili se dobrých 30 minut. Pane bože, co tak vášnivě rozebírali? "Omluv nás Justine, museli jsme vyřešit něco ohledně... Eee, knižní záležitosti. Ještě jsem nevrátil zapůjčené knihy." snažil se mě přesvědčit. "Jojojo, samozřejmě rozumím." nevěřil jsem mu ani slovo, ale nechtěl jsem to rozebírat. 

Šli jsme pomalu domů. Teplota poklesla pod bod mrazu a kolem nás se spustily drobné, sněhové vločky. Studený vánek nás ovíjel. "Nechceš dnes u mě pro jistotu přespat?" začal z nenadání Henry. Netuším, zda bych měl. "Prosím, takhle bych tě měl u sebe a měl bych jistotu, že jsi v pořádku.." šeptl a odvrátil zrak. "Henry.. Proč se tak o mě staráš?" zeptal jsem se a donutil ho podívat se na mě. "Už jsem ti to říkal několikrát, protože tě chci.." vzdychl a opět uhnul svým pohledem. "Jenže.. Já tomu zkrátka nemůžu uvěřit." odpověděl jsem pravdivě. Před pár dny byl ještě ruku v ruce s Leomorou a teď? Štve mě, že si nemůžu vzpomenout na to, co se stalo v centru. "Hmm.." vzdychl a otočil svou tvář. "Pojď, je zima. Půjdeme se někam ohřát." změnil jsem téma a navrhl jsem svou myšlenku. Henry nic nenamítal, tudíž jsem to bral jako souhlas.

Došli jsme do místní kavárny. Objednal jsem si prostou kávu a trošku se snažil ohřát. Stále mi byla nesmírná zima, takže jsem seděl zabalený ve svetru a bundě. "Jsi v pořádku?" optal se mě Henry. "Joo, jen.." vydechl jsem páru. "N.. Nějak se tu ochladilo.." náhle na mě přišla únava a já se sesunul k zemi.

***

"Vítej zpátky" ozval se protivný hlas. "K čertu s tebou Kamone, co ode mě furt chceš?" vykřikl jsem a rozmáchl se v temnotě. "Tvoj-" jeho hlas náhle zmizel. Z ničeho nic se kolem mne rozlily paprsky světla. "Následuj mě" z ničeho se objevila postava nádherné ženy. Rozešel jsem se v jejích šlépějích jak smyslu zbavený. "To, že jsem se k tobě dostala znamená, že Henry udělal to, o co jsem ho požádala. Hodný kluk." pronesla a tiše se zasmála. "Jsem Harmonia, nepoznal jsi mě, že?" otočila se a usmála se na mě. Nyní měla podobu velmi mladé dámy, opravdu jsem byl překvapen. "Jsem si téměř jistá, že tě Kamon opět přitáhl do jeho prostředí, že?" nahodila vážný pohled. Pouze jsem kývl ve znamení souhlasu. Procházeli jsme společně lesem. "Jak jsme se sem dostali?" Optal jsem se a pozorně pozoroval okolí. Les byl nádherný a čistý. Všude panovala harmonie. "Drahý, né vše je tak špatné, jak se zdá.." pronesla a náhle jsem se ocitli na rozkvetlé louce plné nejrůznějších květin a bzučící ho hmyzu. "Neznamená, že když ti někdo dělá a ukazuje špatné věci, že vše je špatné." dopověděla svou myšlenku. Musel jsem uznat, že její úvaha měla něco do sebe. Za námi se ozvali zvířecí zvuky. Nejspíš by to mohli být koně, či tomu něco podobnému. "Neotáčej se, stejně nic neuvidíš" mrkla a sama se neotočila. Po nějaké době jsme se posadili uprostřed prérie a pouze jsme se mlčky na sebe dívali. Nasával jsem místní atmosféru a užíval si chvilky klidu. Konečně mě nic netrápí. "Justine.. Ty máš dar." začala Harmonia po pár minutách ticha mezi námi a tím ho přerušila. ".. I když to tak moc nevypadá, jsi mocný a silný a proti Kamonovi můžeš bojovat. Stačí jen vědět, jak vstupovat do Euranasie svou vůlí a ne jeho." sdělila mi. "No, kéž by to tak bylo lehlé." odpověděl jsem spíše a pro sebe. "Samozřejmě, že je. Musíš jen mít správného učitele. A tím jsem já. Nebesa mě povolala k tobě, jako Kain a Abel. Dva bratři, kteří sdíleli svůj tragický osud společně až do poslední chvíle." posunula si brýle na nose a mírně se usmála. Její bílé zuby odrazily dostatečně sluneční světlo, aby mě to na chvíli oslnilo. Když jsem se konečně rozkoukal, tak jsme se nyní nacházeli opět někde jinde. "Harmonio? Kde jsi?" křikl jsem. "Ale ne.." pochopil jsem jednu zásadní věc. "Opět jsem u Kamona..." hlesl jsem a v dáli se ozval hrůzostrašný křik Harmonie.