Cizí Život

8.

Za pár desítek minut jsme došli do tábora. Bylo něco kolem druhé odpoledne. Od našeho 'rozhovoru' se mezi námi celou dobu rozhostilo ticho. Nevěděl, že se mi líbí kluci. Snad né tedy. "Ahooj Justinee. Jsi v pořádku?" zkontrolovala si mě Elizabeth. Musel jsem se zasmát. "Proč tak najednou? Však víš, že v divočině dokážu přežít." zasmál jsem se. "Ano, divočinu možná, ale sexy kluky? Nevím nevím" zašeptala mi a hned jsme se začali smát na celé kolo. "Ale ne..." zasmutněl jsem a hledal jsem okolo sebe. "Copak?"
"Zapomněl jsem v lese kytici kytek, aby mi to ve stanu nějak hezky vonělo. Achjoo." vysvětlil jsem. "Nevadí" pokrčil jsem rameny. "Dojdu si odnést batoh do stanu." ukázal jsem s batohem.

Rozepl jsem stan a hodil batoh do rohu. Zacítil jsem sladkou vůni. Podíval jsem se nalevo a nevěřil jsem vlastním očím, moje kytice! Čapl jsem ji a ihned jsem ji dal do vody. "Myslel jsem si, že ti bude chybět." ozval se hluboký hlas. "Byla by škoda těch rostlin, takhle nám budou dělat radost do konce zájezdu." zaradoval jsem se. "Díky mooc" poděkoval jsem mu. "Nojo prosím tě, nechci z tebe chytit cukrovku." usmál se.

Mlčky jsme seděli ve stanu, když v tom jsme zaslechli známý svolávácí roh slečny Miris. "Jdeš?" zeptal jsem se ho. "Musím?" mrkl. "No to teda že se vůbec ještě ptáš." Čapl jsem ho za ruku a vytáhl jsem ho ze stanu. Běželi jsme, respektivě já běžel, on jen dělal velké kroky, k centru tábořiště. Elizabeth si všimla, že ho celou tu dobu táhnu a neodpustila si úšklebek. Vyplázl jsem na ni jazyk a bedlivě čekal, co se bude dít. "Tak jo žáci.." začala učitelka. "Vzhledem k tomu, že už se všichni znáte není tedy potřeba se dál seznamovat. Krom toho, všechny hry jsem připravila pro víc lidí, takže.. Jestli máte někdo nějaký nápad, jak se teď zabavit. Sem s tím." zasmála se a prohrábla si své blond vlasy. Alex se přihlásil s tím, že bychom si mohli zahrát Městečko Palermo. Vysvětlil nám, jak se to hraje včetně pravidel, znělo to velmi zábavně.

Sedli jsme si do kruhu a slečna Miris byla vypravěč. Všichni jsme měli zavřít oči a sklopit hlavy. Vyprávěla nám příběh o městečku a chodila do kruhu kolem nás. Drkla mi na rameno, což znamenalo, že jsem vrah. Zvedl jsem hlavu a spatřil jsem, že i Eliz je vražedkyně. Usmáli jsme se na sebe a vybrali první oběť. Alexe. "Město Palermo se probouzí, ale jeden občan již usnul na věky. Alex, mladý kluk, který měl život před sebou." dovypravěla příběh učitelka. "Nyní se rozhodněte, kdo je vrah a tím toho člověka zabijete." Táborem se rozhostila vášnivá debata o tom, kdo by mohl být vrah. Občas padlo i mé jméno, ale nebylo to tak často. Ovšem Elizabeth se do toho zapálila. "Vrah je Henry! Je to on, zabijme ho!" neustále ukazovala na Henryho. "Co kecáš, kdo nejvíc ječí, ten to je vrah." odpálkoval moji kamarádku a já se musel začít smát. "Jak to se mnou mluvíš ty kluku vypleskanej?! Já že ječím?" bránila se Eliz. Učitelka musela zakročit a utišit vášnivou debatu o tom, kdo se vybere. Nakonec se vybrala modrooká Olivie, která zbytek družiny oznámila, že je nevinná. "Zabili jste nesprávného člověka." oznámila učitelka. "Já říkala, že vrah je on!" nedala si Eliza pokoj. "Notak, nech ho být, co když jsi vražedkyně ty?" mrkl jsem a zasmál se. Ona protočila oči a udělala náznak podříznutí hrdla.

Takhle jsme hráli až do večera. Byla to neskutečná sranda, všichni jsme se prostřídali ve zabíjení, nakonec jsme se rozloučili a rozprchli jsme se každý ke svému stanu. Pro jistotu ti, kteří byli vystaveni promočeným věcem se stáhli na podobné místa, jako byla ta naše.

Došli jsme ke stanu. "Dneska rozdělovávám oheň já." nabídl se a já nemohl uvěřit vlastním uším. "Tak.. jo?" souhlasil jsem. Udělal jsem nám tradiční polévku a dali se do jídla. Dostal jsem chuť se naložit do horké vody, asi tu normálně budu bydlet. "Půjdu do vany" zasmál jsem se a šel směrem k jezírku. Již bylo šero, proto jsem si vzal baterku ve tvaru lucerny.

Svlékl jsem se do naha a vlezl do horké vody. Samozřejmě, že jsem nejprve vypnul lucernu, aby mě nikdo neviděl. Přátelé, musím vám říct, že ta horká voda se ničemu nevyrovná. Zlatá matka Země, fakt že ano. Seděl jsem si v té horké vodě a koukal na oblohu bez mráčků. "Máš volno?" zaslechl jsem za sebou Henryho. "Uh.." nenapadlo mě, že bude semnou chtít trávit tolik času, jinak bych si nechal aspoň trenky. "Jasný, pojď.." řekl jsem nakonec. Začal se svlékat a i když byla tma, mohl jsem vidět to vypracované tělo. Jenže, on si nejspíše usmyslel to samé a šel do vody tak, jak ho příroda stvořila. Naštěstí jsem jeho kamaráda neviděl a včas uhnul pohledem, i když toho teď lituji.

Nyní jsme se nahřívali oba. "Řekni mi něco o sobě." Začal se vyptávat. "Nooo. Tak je to mi sedmnáct let, skoro osmnáct. Mám rád sladké a jsem vysoký 184 centimetrů. Jo a jmenuji se Justin." odpověděl jsem mu a oba jsme se začali smát. Dovolil bych si říct, že to bylo poprvé, kdy jsem zaslechl jeho upřímný smích. "Fajn, tak ty takhle?" stříkl mi do obličeje vodu. "Pff" prskal jsem ji z pusy. "Tak tedy já jsem Henry, 190 cm devatenáct let. Mám rád.." odmlčel se. "Nevím co mám rád." řekl tišeji než předtím. "Děje se něco?" zeptal jsem se ho starostlivě. "Řekni mi, proč se o mě tak staráš?" a jeje, tohle mi něco připomíná. "Nevím proč, ale záleží mi na tobě." řekl jsem poraženecky. "Nikdy nikomu na mě nezáleželo, proč by to mělo být jiný?" cítil jsem jeho pohled hledíc na mně. "Protože já nejsem nikdo. Já jsem Justin." řekl jsem. "Hmm.." krátce odpověděl. Rozhostilo se mezi námi ticho. "Řekni mi ještě něco o sobě." ozval se Henry po pár minutách ticha. "Nevím co." odpověděl jsem. "Třeba tvoje rodiče, jaký máte vztah." nerad mluvím o rodičích. Nesnáším je, přál bych si, abych se jim nikdy nenarodil. Potlačil jsem vztek a tiše řekl : "Nemám rodiče. Zřekli se mě hned, jak zjistili, že mám jiné zájmy než bohatství a holky.." A sakra, řekl jsem víc než jsem měl. "Máme to podobně. Nikdy mě stejně nemilovali. Utekl jsem z domova v mých 15 let. Zpočátku jsem bydlel u kamarádů, ale potom, kdy už jsem mohl bydlet sám jsem si pronajmul byt." Celkem se rozpovídal. "To mě mrzí... Hort život není nejlehčí.."
"To opravdu není.." Oba jsme sledovali hvězdy. Mohlo být něco po jedenácté večer, když jsem uslyšel hrom. "Ne.." vydechl jsem. "Co se děje?" Zeptal se. "Blíží se další bouřka." oba jsme se začali zvedat. Vítr pomalu začal foukat. Oblékl jsem si aspoň trenky a čekal na Henryho, aby nemusel jít po tmě. "Můžeš rozsvítit prosím?" Jak mě požádal, tak jsem udělal. Otočil se ke mně a já nemohl přestat sledovat to jeho tělo. Kdyby jste ho viděli, oh bože. "Děje se něco?" zeptal se. Začal jsem červenat. "Nah, nic.. Jdeme?" Navrhl jsem. Vítr zvolna nabíral na intenzitě a blesky byly častější. Došli jsme do stanu a za sebou jsme zapnuli zip.

Nebyl jsem sám sebou. Nejen kvůli Henrymu, že byl nyní téměř nahý, ale i kvůli té bouřce. Nejspíše si toho všiml, protože se opět zeptal, zda jsem v pořádku. Najednou mi přišel moc starostlivý, to k němu nepasovalo. "Nic.." odsekl jsem. Venku to začalo pořádně foukat a já si nohy přitáhl ještě blíže k tělu. "Jestli máš strach o ostatní, tak neboj. Učitelka říkala, že hlásí další bouřky, takže si našli lepší místa." uklidňoval mě. "Ja vím jen.. asi se budeš smát, ale.. Bojím se bouřek." přiznal jsem se. Čekal jsem vlnu smíchu, ale místo toho se zvedl a sedl si vedle mě. Vzal deku a přehodil ji přes nás ona. Rukou mě objal kolem krku. Tohle je na mě až moc rychlé, nevěděl jsem jak se chovat. "Víš, že dokážeš být i romantik?" zkoušel jsem zavtipkovat. "Jo?" zeptal se. "Bejvalky měly jiný názor." Ou. To jsem nečekal, vlastně čekal ale nechtěl jsem si to přiznat. "Ty máš holku?" vypadlo ze mě. "Ne, nemám. Nemám ani sílu se dál snažit." řekl. Ozval se pořádný hrom až jsem naskočil. On si mě ještě víc přitáhl k tělu. "Neví, o jak super kluka přišly." přiznal jsem. Jen se zasmál a dál mě k sobě tiskl.

Vzal jsem telefon a zavolal Eliz. "Nevzbudil jsem tě?" Zeptal jsem se nejdříve. "Nene, vůbec. Vyprávěly jsme si s Luciou strašidelné historky, potom přišla ta bouřka no a teď se mačkáme strachy. Ještě, že voláš. Můžeme jít za tebou? Fakt se bojíme." žadonila Eliz. Podíval jsem se na Henryho, jestli s tím souhlasí. Souhlasil. "Jasný, čekáme vás."