Life or Dream? (1D+5SOS)

1) One little problem

It's friday. Yesss!.. S touto větou se v pátek budíme všichni. U mě to není jinak. Čeká mě trošku delší výkend. V úterý je svátek a tak máme volno i v pondělí. Nevím to jistě, ale myslím že mamka něco chystá. Nějaký výlet. Možná.

Oblékla jsem se. Namalovala, učesala atd. Šla jsem na autobus.

Ve škole nic moc. (Kdo chodí do školy ví) Když byla pauza na oběd, šla jsem na zahradu. Bylo krásně, takže tam bylo hodně lidí. Po chvíli za mnou přišla má kamarádka Kristin.

„Ahoj. Co děláš?"

„Nic. Jen kreslím"

„Zas?"

„Vadí?"

„Ne. Můžu se kouknout?"

„Když chceš." Šoupla jsem k ní papír.

„Wow. Krásný."

„To je to jediný co to neni."

„Děláš si srandu? Je to jako černobílá fotka." Vezme si papír a porovnává ho s pohledem na školu.

„Vážně?"

Crrrr.

Náš rozhovor přerušil zvonek. Poslední dvě hodiny ve škole byli normální.

Když jsem se vrátila domů, jako vždy jsem naplno pustila hudbu.

Asi po deseti minutách za mnou přišla mamka.

„Obleč se."

„Cože?"

„Jdem na oběd."

„Jedla jsem ve škole."

„Svačinu si nechala tady, takže nejedla."

„Dobře no. Ale stejně, já nemám hlad."

„Nejde tu ani tak o jídlo, jako o to si v klidu promluvit."

„Dobře."

Mamka zavřela dveře a já se převlékla. Celou cestu autem matka mlčela a bylo na ní vidět, že je hodně nervózní.

Dojeli jsme do nějaké restaurace a sedly si ke stolu. Matka okamžitě spustila: „Musíme si vážně promluvit."

„Jen mluv." Odsekla jsem a dívala jsem se jí do očí. Vypadaly, jako by se z nich měli každou chvíli spustit vodopády slz.

„Dobře," opatrně začne. „nikdy sis nevšimla, že nejsi podobná ani mě a ani tátovi?"

„No ano, ale to se někdy stane." Ve skutečnosti jsem chtěla spíše říci: Kam tím míříš... ale neřekla.

„No, občas ano, aly ty nejsi ten případ."

A dááál??.. jen jsem na ni koukala a snažila se trochu usmívat.

„Nejsem tvoje biologická matka." Zamumlala to tak rychle, že jsem jí vůbec nerozuměla.

„Mami, promiň, ale můžeš to zopakovat? Vůbec jsem ti nerozuměla."

„Dobře: Já. Nejsem. Tvoje. Biologická. Matka." Zdůraznila každé slovo. Můj úsměv klesl. V hlavě se mi začalo honit několik otázek, ale nahlas jsem vyslovila jen jednu: „Kdo je tedy má pravá rodina?"

„Rodina Tomlinsonových."

„Jako těch Tomlinsonových?"

„Ano. Sestra toho zpěváka. Louis se myslím jmenuje."

„Tak proto jsem nikdy nemohla na jejich koncert." V hlavě se mi ujasnilo několik věcí. Dříve nepochopené již nyní perfektně zapadá. Zmatek způsobený tímto rozhovorem se zklidňuje. Na povrch vyběhne další otázka: „Proč mi to říkáš?"

„Já... no... oni... chtějí tě zpět. Opouštíš toto městečko a stěhuješ se ke své pravé rodině."

„Cože? Kdy?"

„V neděli."

„Pane-" postavím se, ale hned si zase sednu. „-Bože. To snad neni pravda."

„Ano je. A budeš mi opravdu moc chybět."

Po několika hodinách povídání a vzpomínání jsme odjeli domů. Já si zbalila ty nejnutnější věci a večer šla spát.

Tak. To byla moje první kapča. Jak se vám to zatím líbí? ;) budu moc moc ráda za každý like i koment. A nejvíc za každý read. Takže si čtěte a dobrou. :* (PS. Zítra středa - půlka týdne. My se ulejváme. Máme olimpiádu. :p)

-Zz:**