Stopa

7. kapitola

Seděla jsem na pohovce a jedla jsem, co mi Zvíře přineslo. Byla jsem tu už dva týdny. ,, Už se cítíte lépe? " snažil se, aby jeho hlas zněl mile. ,, Ano, je mi dobře." řekla jsem a nechápavě jsem se na něj podívala.
,, Takže můžeme začít s tréninkem. "
,, Cože?!" zakašlala jsem se  a pořád jsem ho pozorovala. ,, Budu vás cvičit ve střelbě a v lovu. "
,, A proč? "
,, Včas se to dozvíte. A nezapomeňte žádné utíkání." udmlčel se ,, tady máte luk a šípy." podal mi můj luk a šípy.
,, Děkuji."
Zvedla jsem se a šla jsem za Zvířetem. Pořád jsem si udržovala odstup. Šli jsme po schodech nahoru. Zahnuli jsme doleva a šli jsme rovně. Na konci chodby byli obrovské dveře. Zvíře otevřelo. Najednou jsem se ocitla v lese. Byla už zima. Všude byl sníh. Co si asi myslí matka a bratři? Myslí si, že jsem mrtvá? Šli jsme dále po kopcích i po rovinách. Šli jsme asi deset minut. Náhle se před námi oběvila mýtina. Na mýtině bylo deset terčů. ,, Střelte do terče a pokud se trefíte tak to skusíme z větší dálky. " sedl si kousek ode mně. Byl proměněný ve vlka a pozoroval mě. Vzala jsem šíp a natáhla jsem luk. Zamířila jsem na cíl, ale už jsem na něj nevystřelila. Rychlým pohybem jsem se otočila na Zvíře a vystřelil jsem. Zvíře odstrčilo šíp tlapou a nic se mu nestalo.
,, Zkuste to znovu a zabiji všechny ve vesnici. Tentokrát střílejte na terč." Byla jsem naštvaná, ale musela jsem ho poslechnout mohl by je zabít jen tak, kvůli mně. Znovu jsem vzala šíp a tentokrát jsem vystřelil na teč. Šíp se zabodl přesně ve středu terče.
,, Výborně a teď jděte o pět metrů dál. "řekl a já jsem udělala přesně co po mně chtěl. Vystřelila jsem šíp a ten se zabodl jen malý kousek od toho prvního. ,, Dobře, toto by vám šlo  a teď to zkuste v pohybu."
,, Dobře. "řekla jsem. To nebude tak těžké. Učil mně to otec. Rozběhla jsem se a vzala jsem šíp a na táhla jsem luk, zamířila jsem na střed terče a vystřelila jsem. Šíp se zabodl do středu. Běžela jsem dál a trefila jsem ještě několik dalších terčů. Otočila jsem se na Zvíře. Díval se na mně překvapeně. ,, Dobře teď mi ukažte co nejlepšího umíte. " zamyslela jsem se. Spomínala jsem na to co mně učil otec. A napadlo mně toto: šla jsem asi deset metrů daleko od terčů. Rozběhla jsem se a vystřelila jsme na první terč. Střed. Běžela jsem dál před dalším terčem jsem udělala kotoul a vystřelila jsem. Střed. Běžela jsem dál a střílela jsem po dalších terčích. Vždy to byl střed. Před další terčem byl pařez. Přesně to co jsem potřebovala. Vyskočila jsem na něj a z pařezu jsem se co nejvíce odrazila a ve vzduchu jsem střelil do terče. Byl to zase střed.
Dopadla jsem na nohy a podívala jsem se na Zvíře. Vypadalo překvapeně. ,, I kdyby to bylo živé zvíře, trefila bych se." řekla jsem. ,, Tak dobře pro dnešek by to mohlo stačit, vrátíme se."

Takhle to pokračovalo každý další den. Chodili jsme na stejné místo a já střílela na terče. Trvalo to už několik týdnů. Byla jsem už unavená. ,, Musím si odpočinout, už několik týdnů dělám to samé. Mohla bych si několik dní odpočinout?" řekla jsem když jsem už měli jít na trénink. ,, Dobře,... Týden si můžete odpočinout. Ale potom se vypravíme na pravý lov."
,, Děkuji." řekla jsem a podívala jsem se na něj, na chvíli se na mně také podíval, ale potom zmizel. Zůstala jsem sama. Rozhodla jsem se, že se porozhlédnu po hradu. Hrad vypadal rozlehle, ale také opuštěně. Našlo ho Zvíře opuštěný? Nebo všechny, kdo v něm žili zabil? Procházela jsem místnosti. Nikde nebyli věci, které bych proti němu mohla použít.

V jedné z místností byl obrovský stůl a okolo něj bylo mnoho židlí. To asi bude jídelna. Hned vedle jídelny byla kuchyně. Všechno vypadalo tak staře. Muselo to tu ležet několik desítek let. V další místnosti bylo jen pár pohovek a stůl. Šla jsem do další místnosti. Byla to knihovna. Byla obrovská, o hodně větší než knihovna v naší vesnici. Šla jsem se podívat co za knihy tady je. Byli hodně staré. Vzala jsem jednu do ruky a hned se rozpadla na malé kousky. Rozhodla jsem se jít dál. Našla jsem schody, byla to nejspíše cesta do jedné z věží. Vypadalo to jako pokoj nějaké princezny z pohádky, ale bylo to staré. Byla tu velká postel, skříň, stůl se zrcadlem, na zemi byl koberec a na stropu vyšel ohromný lustr. Šla jsem k jednomu z oken a podívala jsem se dolů. Podle odhadů jsem byla v nejnižší věži.

Seděla jsem na pohovce a přemýšlela jsem co asi dělá matka, nebo Peter, Tomas, Clarie nebo Bella? Myslí si, že jsem mrtvá? Hledají mě? Musela jsem je sklamat. Neměla jsem utíkat. Ale musela jsem. Chtěla jsme pomstít otce a chránit vesnici. Měla jsem počkat a připravit se lépe. Jak dlouho už jsem pryč? Odhadoval jsem tři měsíce.

* * * *

,, Neřekla jste i jak se jmenujete. " řeklo Zvíře.
,, Jsem Ellie." podíval se na mě. ,, A jak vy? "
,, I kdybych vám to chtěl říct, nemohl bych." díval se do země.
,, Kdo vlastně jste? "

Děkuji za shlédnutí, za hlasování a za komentáře. Pokud Vás příběh baví nezapomeňte zanechat hlas a případně napsat i komentář. Moc děkuji. 🖤❤️