Stopa

11. kapitola

Vzala jsem si luk, šípy a vlastně všechny věci, kreré jsem si z hradu odnesla. Oblékla jsem si moje šaty na lov a plášť. Rozčesala jsem si vlasy, ale nechala jsem si je rozpuštěné. Šla jsem dolů do kuchyně nikdo tam ještě nebyl. Bylo brzy ráno. Rychle jsem vyšla z domu, aby se mě nikdo nesnažil sledovat.

Běžela jsem lesem směrem k hradu. Běžela jsem co nejrychleji jsem mohla. Cítila jsem vinu jak z toho, že jsem jen tak utekla tak i protože jsem nemohla přijít dříve. Najednou začalo sněžit. Dala jsem si kapuci na hlavu. Ale nezastavovala jsem. Cesta do hradu byla dlouhá. A musela jsem si pospíšit.

* * * *

Byla jsem už u hradu. ,, Zvíře, Zvíře už jsem tady. " zavolala jsem co nejhlasitěji jsem mohla. Žádnou odpověď jsem nedostala. ,, Jsi tu? Haló Zvíře." rozběhla jsem se po hradu a začala jsem ho hledat. Nikde nebyl prohlédla jsem celý hrad. A nic. Ani stopa po něm nezůstala. Co se mu asi stálo a kde může být? Cítila jsem úzkost a hněv. Nebyla jsem naštvaná na Zvíře, ale na sebe.

Mohla bych se zeptat Asury. Mohla by mi pomoct. Mohla by mi říct kde je Temný Čaroděj. Rozběhla jsem se směrem k mýtině, na které jsem viděla Asuru poprvé. Když jsem tam dorazila stoupla jsem si doprostřed mýtinky a zavřela jsem oči. Poslouchala jsem zvuky lesa. Slyšela jsem sníh padající ze stromů, hučení vody v potoku a hudbu. Skvělé. Zaměřila jsem se na tu hudbu a otevřela jsem oči. Asura byla přede mnou.

,, Ahoj, Asuro. "
,, Ahoj Ellie. Co by jsi potřebovala?"
,,Chtěla jsem se tě zeptat, kde je Temný Čaroděj? " Asura se na mě starostivě podívala. Z jejího pohledu jsem ucítila strach. Bála se o mně?
,, Bude to nebezpečná cesta, ale ty jsi silná a zvládneš to." podívala se do země a odmlčela se. ,, Musíš jít na sever. Nevím, kde přesně je, to neví nikdo. A Ellie... Buď opatrná a střílej na hůl. "
,, Moc ti děkuji Asuro." zavřela jsem oči a po chvilce jsem se objevila zase v realitě. Rozhlédla jsem se. Sever by měl být tímto směrem. Rozběhla jsem se, ale už jsem neměla moc sil.

Běžela jsem už něco okolo hodiny a pořád se nic nedělo. Byla jsem čím dál tím víc unavenější. Běžím vůbec správným směrem? Doufala jsem, že ano. Pokračovala jsem v cestě.

Dokud jsem nenarazila na malou chaloupku. Z ramene jsem sundala luk. Meč mi vysel za opaskem a v tašce jsem měla nože a pistoli. Vzala jsem luk a šípy. Natáhla jsem luk a pomalu jsem se přibližovala k chaloupce. Nohou jsem vyrazila dveře. A rozhlížela jsem se po malé místnosti. Nikdo tu nebyl. Pocítila jsem úlevu, ale také beznaděj. Místnost vypadala skoro stejně jako naše chaloupka. Prošla jsem celou chaloupku. Našla jsem cestu dolů. Otevřela jsem poklop. Byly tam schody. Opatrně jsem tam vešla. Místnost vypadala přesně jako čarodějova dílna. Byli tu různé nádoby, odhadoval jsem, že sloužili na míchání lektvarů. Byla tu i knihovna s nějakými knihami kouzel. Luk jsem měla napnutý a byla jsem připravena kdykoli vystřelit. ,, Ellie Rose, už tě očekávám. " ozvala se hlas za mnou. Skoro jsem nadskočila jak jsem se lekla. Otočila jsem se a stál tam muž. Měl na sobě dlouhý plášť a na hlavě mněl kapuci aby mu nebylo vidět do obličeje. V ruce držel hůl, která byla asi o dvacet centimetrů vyšší než on. Na konci hole byl velký červený kámen, který i červeně zářil.

Pořád jsem na něj mířila. ,, Jsi tu, aby jsi mě zabila, a zachránila jsi Zvíře, že ano? " byl úplně klidný. ,, Ano. A také to udělám."  usmál se na mě.
,, Uvidíme. "zamračila jsem se a rychlím pohybem na něj vystřelila. Šíp se od něj odrazil a spadl na zem. Luk jsem rychle dala na rameno a vyndala jsem meč. Když zničím hůl tak zničím i jeho.  Usmál se na mě a rychle šel ke mně. Udělala jsem několik kroků dozadu. Čaroděj bouch holí do země a mně to odhodilo asi o tři metry daleko. Ucítila jsem bolest v levém boku. Ale rychle jsem vztala. A meč jsem držela před sebou. Byl už jenom pár kroků ode mně. ,, Nemůžeš mě porazit. Jsi slabá... "přerušila jsme ho. ,, Ale ano to můžu a taky to udělám." sekla jsem mečem po jeho holi. Ta se rozletěla na dva kusy. Čaroděj spadl na zem a já jsem nad ním stála. Musím ho zabít jinak nezachráním Zvíře. Meč jsem vzala do obou rukou. ,, A prý, že jsem slabá." usmála jsem se a meč jsem mu zabodla přímo do srdce. Jeho tělo náhle zmizelo i s jeho holí.

Vyšla jsem ven z chalupy a rozhlížela jsem se. Nechápala jsem co se právě stalo. Zabila jsem ho? Zachránila jsem  Zvíře? Co se to stalo?  Náhle jsem uslyšela za mnou zvuky, jako by někdo  běžel. Otočila jsem se. Bylo to Zvíře.
,, Zvíře! Tady jsi. " vykřikla jsem radostně. Ale on se zastavil přede mnou a začal na mě vrčet. ,, Co se stalo? To jsem já Ellie. Zabila jsem toho čaroděje. Vysvobodila jsem tě.." Zvíře spadlo do sněhu, jako by ho někdo právě zastřelil. ,, Ne! " vykřikla jsem zoufale. Rozběhla jsem se směrem k němu. ,, Co se stalo? Slyšíš mě?" ležel na zemi a vypadal to jako by byl mrtvý. ,, Neměla jsem odcházet, Mohla jsem ti pomoci..." rozbrečela jsem se. Seděla jsem ve sněhu. ,, Proč se tohle stalo... Už nikdy tě neopustím. "řekla jsem.

,, Ellie." uslyšela jsem neznámý hlas. Podívala jsem se nahoru a viděla jsem muže. Byl přibližně stejně starý jako já. Mněl středně dlouhé černé vlasy a černé oči. Na sobě mněl lovecké oblečení. Kalhoty, mikinu a plášť. Podívala jsem se na místo, kde předtím leželo Zvíře, ale nebyla tam ani stopa po jeho přítomnosti. Nabídl mi ruku a já se jí chytila. Zvedl mě. Utřela jsem si slzy. ,, Děkuji ti Ellie zachránila jsi mě. Zabila jsi čaroděje a vrátila jsi se za mnou..." bylo to Zvíře, ale v podobě člověka, tentokrát už pravého člověka. Cítila jsem se tak šťastně jako nikdy předtím. Chvíli jsme jen tak stály uprostřed lesa bylo teprve poledne a sluneční paprsky pronikaly mezerami mezi stromy do lesa. Nevnímala jsem nic a nikoho jiného než muže přede mnou. Udělala jsem krok vpřed. Pořád jsme se jeden druhému dívali do očí. Muž udělal taky krok dopředu takže už nás dělilo jenom pár centimetrů od sebe. S úsměvem na tváři jsem ho políbila. Dala jsem mu ruce kolem krku a on mě dal ruce okolo boků. ,, Ellie tvoje vlasy." podívala jsem se na ně. Z černých havraních vlasů se postupně stávali v bílé. Měnili se odshora dolů. Ale to mně v této chvíli nezajímalo.
,, To nic. "řekla jsem a objala jsem ho. Nechtěla jsem teď myslet na nic jiného než byl on. Odešli jsem ruku v ruce.

Ahoj, doufám, že se Vám příběh líbí. Moc děkuji Barunka909 za pomoc s touto kapitolou a také za podporu. Pokud se Vám tato kapitola líbila určitě zanechte hlas a popřípadě komentář.