Stopa

6. kapitola

Probudila jsem se v temné místnosti. Vypadala hodně staře, byla postavená z kamenů. Země byla studená a nebyla rovná, nejspíše byla také kamenná. Pokusila jsem se postavit, ale na mé pravé noze jsem ucítila takovou bolest. Vykřikla jsem bolestí. ,, Jste v pořádku? " ozval se hlubuký hlas.
,, Ano, jsem, kde to jsem? Kdo jste? A jak jsem se sem dostala?"zeptala jsem se. ,, Nemohu vám zatím odpovědět." odpověděl neznámý muž. ,, Dobře a mohl byste mi přinést mojí tašku?" zeptala jsem se a doufala jsem, že zbraně nechá v ní. ,, Dobře, ale beze zbraní." řekl zámek dveří se odemkl a dovnitř vešla vysoká postava. Moc jsem toho neviděla, ale mněl na sobě kožich. ,, Děkuji. "muž mi neodpověděl a položil před mně tašku s jídlem.
,, Vzal jsem i lampu aby jste tu něco viděla."
,, Ďekuji vám, jste moc milý. "
,, Ne, to nejsem." řekl a odešel. Rozsvítila jsem lampu a vzala jsem si chéb a sýr z tašky. Kdo je ten muž, kdo mi pomáhá? A proč to dělá? Vzala jsem lampu, abych se podívala, co se mi stalo s nohou. Potom jsem si vzpomněla na boj se Zvířetem. Byla to past. Tohle nemohlo pouhé zvíře vymyslet, to byl lovec.
Nohu jsem měla obvázanou. Radši jsem na to moc nesahala a radši jsem se najedla. Potom sem si lehla a usnula jsem. Probudila jsem se a řekla jsem si, že se pokusím dozvědět o tom muži. ,, Haló jste tu? "
,, Ano.. potřebujete něco?" zeptal se.
,, Chtěla jsem se vás na něco zeptat. "
,, Odpovím na co budu moct." na co bude moc to má zakázáno se mnou mluvit o něčem.
,, Kde to jsem? " zeptala jsem se váhavě.
,, Jste ve hradním vězení."
,, A.. Proč? Řekla jsem nechápavě.
,, To se včas dozvíte. "
Proč mi to nechtěl říct? Někdo mu to zakázal?
,, Vás tu vězní Zvíře?"
Chvíli bylo úplné ticho. ,, Dá se to tak říct. "
,, Co tím myslíte? "
,, To by pro dnešek s otázkami stačilo." řekl. Slyšela jsem vzdalující se kroky. Co tady mám teď asi tak dělat? A jak dlouho tady budu muset být?

* * * *

Dny plynuly. Byla jsem stále ve vězení. Čas jsem si krátila přemýšlení o své rodině, Zvířeti a dalších věcech. Můj neviditelný přítel mi nosil jídlo a to o co jsem ho požádala. Byla jsem tu odhadem měsíc. Za ten měsíc sem onemocněla. Můj přítel se mě ptal jestli něco nepotřebuji řekla jsem mu, že ne. Ale teď bych se ráda přesunula někam, kde je tepleji. Pořád jsem neměla možnost si mého přítele prohlédnout. Když se otevíral dveře svítilo sem až moc světla a když přicházel ke mně tak byla zase moc velká tma. Sice jsem měla lampu, ale asi by bylo divné, kdybych mu začala svítit lampou do obličeje.

Najednou se otevřely dveře. ,, Přinesl jsem vám jídlo."řekl hlubokým hlasem, na který jsem si už zvykla.
,, Děkuji vám" odmlčela jsem se a mezi tím byl muž u dveří. ,, Nemohla bych se prosím přesunout do nějaké místnosti s krbem, jsem nemocná... "
,, Jistě." přes ten měsíc se mi noha zahojila a mohla jsem chodit jako dříve. Vstala jsem, vzala jsem si tašku a šla jsem ke dveřím.
,, Pojďte za mnou. " řekl muž. Vešla jsem do místnosti. Světlo v ní mně úplně oslepilo. Už jsem začínala vidět normálně. Viděla jsem toho ,, muže" jak šel do uličky vedoucí z místnosti. Šel pomalým krokem a najednou jako by ,, spadl" a pokračoval po čtyřech jako nějaké... zvíře. Zastavila jsem se. To nemůže být pravda.. Ten neviditelný přítel bylo ve skutečnosti Zvíře. ,, Co tam tak stojíte? " otočil se na mně. Díval se na mně nechápavíma očima. Mněl černou srst, jeho oči mněla žlutodnědou barvu, ale zásadní změnou od poslední chvíle co jsem ho viděla a věděla jsem, že je to on byla velikost. Teď byl vysoký asi jako každý normální vlk.
,, Vy jste... Zvíře. " řekla jsem. Nechápavě se na mně podíval.
,, Zabil jste my otce!" řekla jsem. ,, A za to vás zabiji."
Podíval se na mně a usmál se.
,, Nezbívá mi nic jiné ho než vám popřát ,, hodně štěstí" a chcete pořád do toho pokoje. " Byla jsem naštvaná. Ale potřebovala jsem se uzdravit. Nesnáším ho. Zabiji ho. Ale musím přijít na to jak. A počkat na správnou chvíli. Přikývla jsem. Šla jsem za Zvířetem, ale držela jsem si asi metrový odstup. Šli jseme dlouhou chodbou, nebyla moc hezká, ale to jen díky tomu, že tento hrad byl nejspíše několik let opuštěný. Zabočili jsme doprava, kde byli schody dolů. Šli jseme po nich až úplně dolů. Byla tu jen jedna místnost a ta byla udržovaná. Byl tu nějaký starý nábytek. Gauče, stoly, koberce, židle a u jedné ze stěn stál obrovský krb. Zvíře se zvedlo a vypadalo jako člověk... až na tu srst, hlavu vlka a ocas. Šel ke krbu a rozdělal oheň, potom si šel sednout na pohovku v rohu a pozoroval mě. Šla jsem ke druhé pohovce a dala jsem na ni tašku. Posadila jsem se. ,, Proč jsi mně nechal naživu? " zeptala jsem se a podívalajsem se na něj.
,, Potřebuji lovce." řekl, zvedl se a šel ke dveřím.
,, A proč zrovna mně, mohl sis vybrat kohokoliv jiného. " řekla jsem naštvaně. Ale vlastně jsem byla ráda, že tu jsem, protože jsem měla šanci ho zabít.
,, Jste jedna z nejlepších lovců co jsem viděl. "
,, Zabil jste mého otce a myslíte si, že vás budu poslouchat... To se nikdy nestane. " téměř jsem na něho křičela.
,, To sice ano, ale budete mě poslouchat a nebudete se snažit utéct nebo vám zabiji rodinu a i ostatní lidi ve vaší vesnici. Rozumíte? " překvapeně jsem se na něho podívala. Tohle nemyslí vážně! Přikývla jsem směrem k němu a on odešel z místnosti. Z tašky jsem vyndala sešit a napsala jsem. ,, Nejen, že může cítit lidské city, ale umí i mluvit. Umí se proměnit ve člověka, ale pořád má srst, ocas a vlčí hlavu. A nejspíš může kontrolovat svoji výšku. " zavřela jsem sešit a lehla jsem si.

Nová kapitola už je hotová. Děkuji za všechny shlédnutí, za hlasování a za komentáře. Doufám, že se vám příběh líbí. 🖤♥️🧡💛💛💚💙💜♥️💎💕