Stopa

8. kapitola

,, Kdo vlastně jste? "zeptala jsem se.
Překvapeně se na mě podíval a zamířil ke dveřím. ,, Vezměte si luk a pojďte se mnou, je čas na pravý lov." zmizel ve dveřích a já jsem tam pořád nechápavě seděla. Takže se o něm asi moc nedozvím. Popadla jsem luk a šípy a šla jsem za ním. Čekal na mě před hradem a hned co jsem přišla tak se dal do pohybu. Celou cestu nikdo z nás nepromluvil. Šli jsme úplně jinam než jsem chodili minule. Tentokrát se Zvíře zastavilo mezi stromy. ,, Dnes budete lovit zvířata. Budete na to mít celý den. Můžeme začít? "podívala jsem se na něj a potom do země.
,, Ano." jen co jsem to dořekla tak Zvíře zmizelo. Rozhlédla jsem se a po chvilce jsem se dala do pohybu. Běžela jsem pomalu. Šetřila jsem síly. Snažila jsem se být co nejvíce potichu. Luk jsem měla pověšený na rameni. Mohla bych se pokusit dostat se k vesnici. Abych alespoň varovala vesničany. Snažila jsem si zpomenout, kudy jsem běžela. Rozhlédla jsem se a vydala jsem se na východ. Tudy bych se měla dostat nejrychleji k vesnici. Běžela jsem už několik hodin. Zvíře jsem zatím neviděla a ani necítila. Bylo tady a pozorovalo mně nebo je někde úplně jinde? Nejspíš mně pozoruje. Já bych si taky nevěřila.

Šla jsem dál a hledala jsem nějaká zvířata. Nikde nikdo. Nikoho jsem neviděla, ani neslyšela, ani necítila. Slyšela jsem pouze sníh padající ze stromů. Postupně jsem se přibližovala k vesnici, ale pořád byla daleko. Bězěla jsem ve sněhu. Můj plášť za mnou jen vlál. Sice byla zima, ale já jsem byla ráda za to, že jsem alespoň na chvíli sama a volná... Tak trochu. Sice mně Zvíře nejspíš sleduje, ale to mi nevadilo.

Běžela jsem asi další dvě hodiny. Když najednou jsem uslyšela zvuk. Bylo to jako praskání větviček. Sundala jsme luk z ramene a vzala jsem si šíp. Natáhla jsem luk a namířila jsem na místo, odkud přicházel zvuk. Nic jsem neviděla. Najednou jsem uviděla Bellu. ,, Bello! Co tady děláš? " rychle jsem si dala luk na rameno. A začala jsem hladit Bellu. ,, Bello, jak jsi se sem dostala?" zeptala jsem se jí. Za mnou se ozval zvuk. Bylo to Zvíře. Bella začala vrčet. ,, Posím neubližuj jí. Je to můj pes, moje kamarádka. "Zvíře se na mně a na Bellu střídavě podívalo. Bylo v podobě ,, člověka", ale bylo vysoké okolo tří metrů. Bella se proti němu rozběhla. Chtěla mě chránit. Ale Zvíře ji praštil ohromnou tlapou a Bella odletěla až k jednomu ze stromů. Narazila do něj a spadla na zem. ,, Ne! " zakřičel jsem. Rozběhla jsem se za Bellou. Bella kňučela a vyděšeně se na mě dívala. ,, To nic Bello. Neboj se bude to dobrý."
,, Zemře tu buďto na chlad, nebo ji zabíjí jiná zvířata. Musíme ukončit její trápení. " řeklo Zvíře, které stálo opodál. ,, Ne, ne to ne, " vstala jsem a šla jsem k němu ,, nemohla bych ji vzít na hrad, prosím postarala bych se o ní. Je to můj pes a já ji mám ráda. " Zvíře se na Bellu podívalo. ,, Tak dobře."
,, Děkuji, moc vám děkuji. " šla jsem za Bellou a vzala jsme ji do náruče. Nebyla ani moc těžká. Ale cesta do hradu byla dlouhá. Bella mněla zlomenou packu. Šla jsem za Zvířetem, které svými obrovskými tlapami rozhrnovalo cestu. Pro mně to bylo jednodušší. Chvíli jsem Bellu pustila na zem a ona chodila po třech. Cesta trvala asi hodinu.

Když už jsme byli v hradu tak jsem Bellu vzala do ,,mé" místnosti. Položila jsem ji na zem a vzala jsem věci, kterými bych mohla Belle pomoct. Vzala jsem klacek a uvázala jsem jí ho kolem tlapky. Šla jsem ke krbu a zapálila jsem oheň. Zvíře s námi nešlo dolů. Vytratilo se. Jako vždy. Kam asi šlo? Na lov? Nebo do svého pokoje. A pak mně to napadlo. Mohla bych Zvíře zabít ve spánku. To by bylo rozhodně jednodušší. Ale není na to ta správná chvíle. Mohla bych zachránit Bellu i vesnici.