Agape and the NAME

Svatba

Týden utekl jako voda a byla tu svatba. Den, na který se Marcus nesmírně těšil. Všechny přípravy, slavnostní atmosféra jen zvyšovala jeho nadšení. V jeho domě se připravovala hostina pro příbuzné a bratry a sestry ze sboru v Římě. Dnes v poledne si pro Euniké půjde. Cítil, jako by měl motýlky v břiše. Byl nervózní, a proto pomáhal s přípravami hostiny. Díky tomu mu čas rychleji utekl.

„Marcusi! Už je čas!" volala na něj jeho matka Lois.

„Už běžím," odpověděl rychle, seběhl ze schodů a doběhl k matce.

„Děj pozor, aby se ti něco nestalo, než tam dojdeme, jestli budeš takhle blbnout," zasmála se.

„Mami, neboj, už nejsem dítě. Dnes se žením, mám vlastní práci, takže se o sebe opravdu zvládám postarat i o Euniké," zasmál se také.

„Miluješ ji hodně, že?" podívala se na něj starostlivě máma.

„Nedokážu to ani popsat slovy," zasnil se.

„Ani nevíš, jak jsem ráda. Tak pojďme."

V domě Euniké bylo také rušno. Všichni byli připravení. Bylo zde mnoho bratrů nejen ze sboru v Římě, protože Marcuse i Euniké znali. Slunce bylo přímo nad jejich hlavami. Bylo poledne. Marcus vešel do domu, vystoupil po točitých schodech a nalézal se před pokojem Euniké. Zaklepal. Dveře se otevřely. V nich stála Euniké v krásné tmavě oranžové tóze. Na hlavě měla věnec z květin. Marcus se poklonil a políbil Euniké na ruku. Vstal a odstoupil, aby mohly Euniké s Dorkas projít. Došli na náměstíčko domu. Zde již čekal bratr Barnabáš, který sloužil jako starší v místním sboru. Marcus i Euniké před něj předstoupili.

„Marcusi a Euniké, je něco, co byste si chtěli říci?" zeptal se. Všichni kolem nich tiše stáli a poslouchali.

„Pohleď, jsi krásná, Euniké moje. Pohleď, jsi krásná. Tvé oči jsou holubičí za tvým závojem. Tvé vlasy jsou jako stádo koz, které seskákaly z hornatého kraje Gilead. Tvé zuby jsou jako stádo čerstvě ostříhaných dospělých ovcí, které vyšly z koupele. Každá z nich rodí po dvou, a žádná z nich neztratila svá mláďata. Tvé rty jsou právě jako šarlatová nit, a tvá mluva je příjemná. Jako dílek granátového jablka jsou tvé spánky za závojem. Tvá šíje je jako Davidova věž zbudovaná z vrstev kamene, na níž je zavěšeno tisíc štítů, všechny okrouhlé štíty silných mužů. Celá jsi krásná, družko moje, a není na tobě vada. Lépe, než Šalomoun to vyjádřit neumím. Opravdu jsem si tě zamiloval láskou na neurčitý čas," zakončil Marcus se slzami v očích. Držel Euniké za ruce a společně plakali radostí.

„Já jsem svého milého a vůči mně je jeho dychtivost. Pojď přece, můj milý, vyjděme do pole; ubytujme se přece mezi rostlinami heny. Vstaňme přece časně a pojďme na vinice, abychom viděli, zda vyrašila réva, rozpukl květ, rozkvetly granátovníky. Ani já bych to lépe nevyjádřila. Marcusi, budu tě navždy respektovat a milovat jako svou hlavu," odpověděla. Plakali. Všichni, kteří se svatby účastnili.

„Láska je trpělivá a laskavá. Láska není žárlivá, nevychloubá se, nenadýmá se, nechová se neslušně, nevyhledává své vlastní zájmy, nedá se vyprovokovat. Nevypočítává urážky. Neraduje se z nespravedlnosti, ale raduje se z pravdy. Všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, ve všem vytrvává. Láska nikdy neselhává. Kéž se touto láskou Agape milujete navždy," pronesl Barnabáš.

„Souhlasíte tedy s tímto sňatkem?" zeptal se. Vyjádřili se všichni rodiče, a nakonec si své ano řekli i Marcus a Euniké. Podepsali smlouvu a vydali se na radostnou cestu k jeho domu i se všemi hosty. Po cestě všichni radostně zpívali Žalmy a jásali. V domě Marcuse již byla připravena hostina. Bavili se, byl to šťastný den.

Marcus se na chvíli odpojil a šel k oknu. Viděl, že tam postává Justin. „Justine, jak se máš?" zeptal se.

„Vždyť víš. Dobře a zároveň hůř. Vidíš támhle ty vojáky?" podíval se z okna.

„Vidím, proč?" optal se Marcus.

„Jdou si pro mě, vím to," odvětil smutně.

„Ale zas tak strašné to není, nic proti tobě nemají," snažil se ho uchlácholit.

„Možná," pousmál se. „Marcusi, moc vám to s Euniké sluší, je to příkladná žena, věrná tobě i Bohu. Budete šťastní. Přeji vám to."

„Děkujeme, ale sám víš, že to záleží na tom, do jaké míry budeme dodržovat zásady z Písma. Jinak můžeme být také dost nešťastní," zasmál se. Někdo zaklepal na dveře. Otevřel je. Byli v nich římští vojáci. „Děje se něco?" pronesl s ledovým klidem.

„Dobré odpoledne. Je tady prosím Justin? Chtěli bychom s ním mluvit."

„Už jdu," odpověděl Justin. „Já ti to říkal," otočil se na Marcuse, když zavíral dveře.

„Vždyť víš, co máš říct." Marcus se otočil a šel zpátky do místnosti, kde se konala hostina.