Agape and the NAME

Smrt

Probudili se do krásného rána. Tak jak večer v objetí usnuli, stejně se i probudili. Slunce prozářilo ložnici, paprsky dopadaly na jejich světlou kůži a jak si Marcus pomyslel, Euniké nádherně zvýraznily pomněnkové oči. „Lásko, budeme muset vstávat," šeptal ji do ucha. Nespala sice, ale ležela se zavřenýma očima a vstávat se ji nechtělo. Také by nejradši ještě ležel, ale měl domluvenou práci na odpoledne. „Nemáš třeba hlad?" snažil se ji nějak nalákat. Euniké toho moc nenamluvila, o to více svých slov vážila, a to co řekla, byla pravda. Vždycky dokázala vystihnout situaci správně a nad nikým nepřemýšlela negativně. Za to ji měl moc rád. Zaujala ho její povaha, když viděl, jak se chová. Krásná, ale pokorná. Jako by si své krásy ani neuvědomovala. A teď je jeho ženou. Šťastný muž, tak by se označil.

„Musíš do práce, že miláčku?" zeptala se ho ještě stále se zavřenýma očima.

„Musím lásko."

„Tak jdeme snídat," otevřela oči, dala mu pusu na tvář a odešla se připravit.

Na snídani si mohli dát co chtěli. Hostů sice bylo dost, ale ještě hodně jídla zbylo. Poděkovali Bohu za jídlo a v poklidu se nasnídali. Nezapomněli se na sebe i při jídle s úsměvem dívat.

Buch! buch! buch!

Ozvaly se rány na dveře.

Marcus otevřel. Dovnitř vpadnul Felix. „Dobré ráno. Už jste to slyšeli?" zeptal se udýchaně.

„Teprve jsme vstali a teď si s mojí báječnou ženou dáváme snídani. O co jde?" zajímal se Marcus.

„Vy to nevíte? Dnes v noci sťali Justina!"

Marcus na místě zkameněl. Ale to přece nejde, nic neudělal, co se stalo, běželo v hlavě Marcusovi. „Můžeš nám o tom říct víc, Felixi?" poprosila ho Euniké.

Felix se posadil ke stolu. „Včera ho odvedli od vás a podle toho co jsem slyšel, tak přišlo na městskou prefekturu na Justina udání. Nevím, jestli od Crescentia nebo od jiných zastánců kynické filozofie, ale v každém případě byl dnes v noci obviněn jako rozvratník a odsouzen k smrti. Ještě v noci ho sťali."

Ani jeden z nich se neubránili slzám. Hodnou chvíli tam seděli a plakali nad přítelem. Marcus ticho prolomil. „Přijde den, kdy ti všichni v pamětních hrobkách uslyší Jeho hlas a vyjdou."

„Přesně tak, Marcusi. A Ježíš nikdy nelhal. Setkáme se s ním, tomu můžeme důvěřovat," zakončila to Euniké. Rozloučili se s Felixem a přemýšleli co dál. Marcus neměl náladu na práci. Ale teď si vzpomněl...

„Euniké, je tu ještě jedna věc, o kterou mě Justin prosil."

„O co jde?"

„Říkal, že choval svitek s tajemstvím ke svému příteli."

„O jaké tajemství jde a k jakému příteli?"

„Tajemství, které souvisí se Jménem. Říkal, že jednou může zahýbat světem. Ale nevím ke komu. Určitě k někomu, aby bylo v bezpečí," přemýšlel nahlas Marcus.

„Říká se, že pod svícnem je největší tma, vzpomínáš si?"

„Ano, kam tím míříš?"

„Kdo odsoudil k smrti Justina?"

„Udání přišlo na prefekturu, takže..." zarazil se.

„Ano, jeho přítel Junius Rusticus. Justin byl takový. Myslel by si, že u něj je svitek v bezpečí, protože není křesťan, ale zastává stoickou filozofii. Asi bychom ho měli navštívit," navrhla Euniké.

„Já tě nemít, nevím, co bych dělal," pronesl Marcus, přišel k ní a políbil jí.

Oblékli se a šli k Juniovi. Cestou prošli přes Forum Romanum, kde bylo dnes nějak moc lidí. Zahnuli, prošli pár uličkami, až přišli k němu a zabouchali na dveře. Pokud byl Junius celou noc na prefektuře, bude teď doma. Nemýlili se a dveře se otevřely.

„Co si přejete?" zeptal se Junius.

„Dobrý den, jsem Marcus a tohle je moje žena Euniké, můžeme dál?"

„Omlouvám se, ale měl jsem náročnou noc a za chvíli odcházím, nemůžeme to nechat na jindy?" odmítl podrážděně.

Marcus ztišil hlas a přistoupil blíž. „Víme o svitku a jeho tajemství, které schováváte. Justin nám to řekl."

Junius se na vteřinku zarazil. „Nevím, o čem to mluvíte. Na shledanou," odsekl a zavřel dveře.

„Co budeme dělat?" podívala se Euniké na Marcuse lítostně.

„Neříkal, že za chvíli odchází?" usmál se.

Počkali ve vedlejší uličce, tak aby je nebylo vidět. Netrvalo to dlouho, odešel za půl hodinky. Prošli ulicí až ke dveřím domu zavěšení do sebe, jako by šli na návštěvu. Dům měl dvě patra. Rozdělili se, Marcus hledal nahoře a Euniké dole. Hledali asi čtvrt hodiny pokoj po pokoji, ale nemohli nic najít. Sešli se pod schody. „Co budeme dělat teď? Nenašli jsme nic," zhodnotil nakonec sklesle Marcus. „Počkej, slyšíš to taky?" zděsil se. Junius se vracel domů a pískal si při tom. Už vešel dveřmi, ještě chodba a najde je.

„Haló, je tady někdo?" zavolal Junius. Měl pocit, že tady někdo mluvil. Prošel chodbou až k náměstíčku s fontánou. Podíval se na dům. Všechno bylo klidné, jen voda ve fontáně tiše zurčela. Asi se mu to zdálo. Doma si vzal, co si zapomněl a odešel.

Euniké byla přitisknutá k Marcusovi v jednom úzkém výklenku domu. Junius kolem nich těsně prošel, ale neviděl je. „Tak mě tak napadá, kde by ten svitek asi mohl být," pronesla zamyšleně Euniké, dívajíc se směrem k fontáně.

„Ty myslíš, že...?"

„Myslím. Podíváme se," prohlásila Euniké. Fontána nebyla moc velká, přesto byla dost velká, aby se do ní dal schovat svitek s dřevěným obalem, do kterého nenatekla voda a který teď z ní vytáhli. „Heuréka, říká se?" usmála se na Marcuse.

„Jsi prostě báječná."

Vytáhli svitek z obalu a obal vrátili zpátky, kde byl. Svitek si dal Marcus elegantně do ruky Euniké se do něj zaklesla a vydali se na cestu domů. Už přemýšleli, kde ho doma schovají. 

Mužská postava se vyklonila více z okna, podívala se na ně a opět zmizela.