Agape and the NAME

Rada

Domů jít nemohli. Věděli, že by to bylo první místo, kde by je vojáci ráno hledali. K rodině jít také nemohli, bylo by to moc nápadné. Potřebovali najít bezpečné místo, kde by je hned nenašli, ale komu mohou důvěřovat. Klopýtali nocí kolem Kolosea. Euniké nevěděla, co se honí hlavou Marcusovi, ale jí byla tahle aréna připomínkou utrpení a smrti, které zde museli podstupovat bratři v o pár desítek let dříve. Svíral se jí žaludek. Nejen z toho pomyšlení, ale také z toho, že teď se musí zachránit. Jenže co udělat, aby je vojáci už nehledali a dali jim pokoj?

„Euniké?" zasténal Marcus, který se již zcela probudil z omámení.

„Marcusi. Neboj. Někam se schováme, ošetřím ti rány a vyspíš se," uklidňovala ho.

„A kam chceš jít?"

„Na bezpečné místo," ubezpečila ho, i když sama to ještě nevěděla.

„Barnabáš. Pojďme k němu. Pomůže nám."

Euniké musela uznat, že má pravdu. Barnabáš sloužil jako starší ve sboru v Římě už mnoho let a má zkušenosti, jak řešit podobné situace. Budou mu muset říct všechno i o tom svitku.

Barnabášův dům nebyl velký. Byl to skromný, ale útulný příbytek pro celou rodinu. Spal, ale když něco slyšel, vzbudil se a šel to zkontrolovat. Uviděl je a okamžitě jim přiběhl na pomoc. Přinesl vodu a nějaké čisté oblečení pro Marcuse. Uložili ho v ložnici pro hosty. Euniké ho ošetřila, převlékla a nechala ho spát. Přišla za Barnabášem, sedli si společně ke stolu a přemýšleli co dál. Všechno mu od začátku do konce vyložila a ukázala mu svitek. Rozvinul ho a přečetl.

„Justin se snažil být v poslední době dobrým křesťanem. Těžko říct, na kolik se mu to podařilo, jeho chování se zlepšilo. Osobně jsem měl pocit, že dříve, některé postoje, které souvisely s jeho filozofickou minulostí prosakovaly na povrch, což nebylo nejlepší. Víš, co napsal apoštol Pavel v dopise Kolosanům. „Dávejte pozor: Možná, že existuje někdo, kdo vás bude odvádět jako svou kořist prostřednictvím filozofie a prázdného podvodu podle lidské tradice, podle základních věcí světa, a ne podle Krista." Ale v poslední době se snažil. A tohle dobrodružství se svitkem... Nevím. Ale mám pocit, že měl pravdu."

„Já nevím, mluvil s ním Marcus, ale když řekl, že to může změnit podstatně budoucnost, věřím mu. Marcus by nenaletěl na podvod."

„Víš Euniké, děje se toho hodně. Mám přátele mezi vysoce postavenými Židy i zástupci města. Filozofie pronikají do názorů mnoha lidí, kteří říkají, že jsou křesťané, ale jak jsem ti říkal výrok Pavla, raději se drží filozofie a tradice. V poslední době opravdu vzniká tradice Jméno nevyslovovat. Pro nás je to nepochopitelné, ale někteří to tak dělají. Mizí z opisů evangelií a dnes i prakticky z opisů Zákona, Žalmů i proroků. Jestli to takto půjde dál, lidé za několik let zapomenou přesnou výslovnost Jména a že se vůbec v naší době používalo. Tenhle svitek je proto důležitý. Souhlasím s Justinem. Měl by se dobře ukrýt do nové doby."

„Dobře, ale kam máme jít?"

„Jeden nápad bych měl, ale bude to velmi náročné."

„Barnabáši, miluji svého muže. Miluji Boha a jsem ochotná udělat cokoli, jestli je to v jejich zájmu."

„Budou vás hledat, dokud vás nenajdou. V Římě ano. Musíte uprchnout, a to co nejdříve. A když se dívám na tento svitek, říkám si, že jediné vhodné místo je Egypt. Vím o jednom městě, kde to bude bezpečné," pokračoval Barnabáš. Do ranních hodin seděli a povídali si. Dal jí instrukce, co a jak mají udělat. On se postará o ostatní tady v Římě. Nemusí se bát.

Dopoledne za nimi přišel i Marcus, který si odpočinul a vypadal mnohem lépe. Řekli mu, co a jak a společně se nasnídali. Povídalo se jim příjemně, jen je trochu tlačila myšlenka, že musí odejít. Věděli, že se čas krátí.

Bohužel se zkrátil až moc rychle. Zrovna když Barnabáš vyprávěl zkušenost, kterou měl při kázání Božího slova, někdo zaklepal na dveře.

„Kdo tam je?" zeptal se.

„Prosím otevřete, pak se budeme bavit," odpověděl hlas za dveřmi.

Poznal, že to jsou vojáci. Rychle sroloval svitek ze stolu, podal ho Marcusovi a poslal je zadním východem pryč. Když utíkali, ještě se stihli ohlédnout a viděli, jak se rozrazily dveře do domu a Barnabáš padl pod výstřely ze zbraní. Naposledy se na ně podíval a usmíval se.

Euniké se podlomily kolena. Jako kdyby se čas zastavil, minuty plynuly. Marcus se ji snažil postavit na nohy a neupustit svitek. Běželi. Běželi pryč a snažili se nemyslet na to, co se právě stalo a co je ještě čeká.