Agape and the NAME

Setkání ve Faiyum

Marcus byl rychlejší. Dorazil na místo setkání za necelé tři měsíce. Byl daleko opálenější, než vyšel a zesílil. Cítil, že zvládl něco, co se někomu jen tak nepodařilo. Ale za všechno vděčí jen Bohu, bez něj by to nezvládl. Zachránil ho z ruky pronásledovatelů.

Město Faiyum, nebo jak ho Řekové a Římané nazývali Krokodilopolis, nebylo velké, přesto se procházel a pokoušel se najít bratry. Podle toho, co věděl, tak křesťané v Egyptě museli žít v utajení, neměli je tady moc rádi, ale nebylo to tak strašné, jako dříve. Procházel kolem jednoho letitého muže, který seděl na schodech, když ho najednou oslovil. „Hledáte někoho, mladíku?" zeptal se muž.

„Ne ne, jen se tak procházím a dívám se," odvětil Marcus.

„A já myslel, že hledáte křesťany," usmál se na něj lišácky muž.

„Jak to víte?"

„No věřte nebo ne, vypadáte na to," společně se zasmáli.

„A já myslel, že jsem v převlecích dobrý."

„Marná snaha hochu. Ale to nevadí, však víte, nemáme se přetvařovat. Pojďte ke mně, dám vám něco na jídlo, vypadáte hladově," muž odešel do domu.

„Nevěděl jsem, že vypadám až tak moc zle!" zakřičel za ním. Vystoupal po schodech a šel za ním dovnitř. Prošel chodbou až k jídelně, kde muž měl již připravené jídlo pro Marcuse.

„A jinak, jmenuji se Silas. Rád tě poznávám bratře," řekl a objal ho.

„Ani nevíš, jak tě rád poznávám já," dojalo Marcuse. Posadil se a pojedl. Vyprávěl Silasovi všechno o jeho cestě, o tom, proč se na ni vydal i o tajemství svitku, který mu ukázal.

„Druhou polovinu má moje žena, která by měla také dorazit sem. Poslal nás sem bratr Barnabáš, říkal, že tady budeme my i svitek v bezpečí."

„Barnabáš? Dlouho jsem o něm neslyšel. Kdysi jsme spolu cestovali a byli misionáři v různých zemích. Křesťanství nebylo ještě tak moc rozšířené, tak jsme kázali v do různých končin světa. Jo to byla krásná léta. Mnoho lidí, kteří žili dříve velmi špatným způsobem života, jsou dnes šťastní, mají své rodiny a nic je nemůže oddělit od víry. Na vlastní oči jsem viděl, jak účinné jsou rady z Písma. Taky bych ti to přál Marcusi," zasnil se Silas.

„Zní to nádherně. Také bych rád ve službě pokračoval. Vlastně jsem se chtěl zeptat. Mohl bych pokračovat tady? Musím počkat na svou ženu a pak vymyslíme, kam svitek schováme."

Silas se zamyslel. „O něčem bych věděl. Počkej chvíli," nechal Marcuse samotného v jídelně a odešel. Za chvíli se vrátil a přinesl truhlu rozměrů přesně pro svitek. „Co tohle?" mrknul na něj.

„To by bylo perfektní," usmál se Marcus.

Silas chtěl, aby zůstal u něj a pomáhal mu v práci, alespoň do doby, než se vrátí Euniké. Začínali si zvykat na tento život, jen Marcusovi chyběla jeho žena. Miloval ji z celého srdce a už byli odloučeni hodně dlouho. Jeden den, když vyráběl velký stan a vytáhl si ho před dům, aby pro něj měl prostor, mu kdosi poklepal na rameno. Otočil se a málem zdřevěněl.

„Euniké!" padli si do náručí a nechtěli se pustit. Silas to slyšel a vyšel ven.

„Tak já se tady trmácím přes půlku světa a ty si zatím tady klidně šiješ stany," dorážela na něj žertovně. Políbili se.

„A dělá to opravdu dobře," navázal na Euniké Silas. Euniké se na něj otočila a prohlížela si ho. „Omlouvám se, jsem Silas. Pojďte dovnitř, všechno si vysvětlíme. Myslím, že si máme o čem povídat," řekl a vešel zpátky do domu. Šli za ním. Konečně byli zase spolu.

Seděli u stolu a povídali si celé hodiny, dokud nebyl večer a nebyli unavení. Pomodlili se a šli spát.

Když Euniké přišla do jídelny, Marcus už tam seděl se svitky v ruce. „Dobré ráno, dneska sis přivstal," pronesla usměvavě. Měla pocit, jako kdyby teď už zvládli cokoli. Nebyli spolu tak dlouhou dobu, ale nic se nezměnilo. Stále milují jeden druhého a jejich láska je stálá. Láska nikdy neselhává.

„Přemýšlím, co uděláme s tím svitkem. Určitě bychom ho měli zakopat, ale kam?" lámal si hlavu Marcus.

„A co kdybychom si nechali poradit?" navrhla Euniké. Silas přišel také do jídelny. Oba se na něj dívali. Zapřemýšlel a navázal.

„Nevím sice, o čem jste se bavili, ale dedukuji, podle rozloženého svitku, že přemýšlíte, kam ho schováte. Možná bych o něčem věděl."

„Povídejte," řekl Marcus.

„Raději vám to ukážu, ale můžeme tam jít jen jednou, jinak je to moc nápadné a mohli by nás přistihnout. Co by se dělo pak nechci domýšlet."

Marcus s Euniké se na sebe usmáli. Hrozba smrti kvůli víře pro ně nebyla ničím novým. Zažívali ji posledních několik měsíců. Chtěli jít do toho. Přichystali věci. Dali si oběd a po obědě vyrazili na místo. Cesta to nebyla dlouhá, bylo to kousek za městem. Silas se rozhlédl kolem sebe. „Tady by to šlo."

„Opravdu?" zeptal se Marcus.

„Ano, rychle vyhrabejte v písku a hlíně díru."

Marcus s Euniké rychle hrabali rukama co největší díru, aby se do nich vešla truhla se svitkem. Po chvilce se jim to podařilo. Vložili svitek do truhly, bezpečně ji uzavřeli a vložili do země. Následně ji přikryli co největším množstvím hlíny a písku, aby zarovnali zem tak, aby nebylo poznat, že tam něco je. Se svou prací byli spokojení. Postávali tam a slunce jim svítilo do tváře. V dálce byly vidět pyramidy. Marcus objal Euniké zezadu a přitisknul si ji k sobě.

„Docela recese, když si vezmeš, že Mojžíš uprchnul i s Izraelským lidem z Egypta a my právě svitek s jeho knihou schováváme v Egyptě," pošeptal jí do ucha.

„Možná a možná taky ne. Jedno vím jistě. Ať už to tak jakkoli, svou úlohu to plní. Boží Jméno bude zachráněno," otočila se a políbila ho v paprscích slunce.