Agape and the NAME

Cesta Euniké

O několik kilometrů vedle se Euniké ubírala svým směrem cesty. I ona se dostala lodí na Sicílii, ale do Syrakus. Bylo to město s vynikajícím přístavem na jihovýchodním pobřeží Sicílie. Tak jako Marcus i ona se procházela po Syrakusech, a protože se stmívalo, přemýšlela, kam půjde přenocovat.

Náměstí bylo stále ještě plné života, až to Euniké překvapilo. I když byla člověk, který je tichý a spíše uzavřený do sebe, měla ráda ruch kolem sebe. Ráda pozorovala lidi, jak se chovají, co říkají a jak to říkají. Upřímnost se totiž den od dne vytrácela, měla pocit.

Zároveň ale měla úctu a vážila si umění. Syrakusy byly nádherné, bylo tu tolik řemesel. Dokonce keramika a sochařství z terakoty, to se často nevidí.

Všiml si ji jeden muž, asi v jejím věku. Zaregistrovala to. Byla velmi pozorná, ale nechtěla to dávat najevo, protože ještě by od ní mohl chtít něco víc a to nechce. Má Marcuse a bylo by to porušení zásad z Písma. Ale snad by mohl vědět, kde je nocleh.

Přišel k ní. „Zdravím tě. Všiml jsem si, že tady chodíš jen tak sama a neznám tě, nechceš pomoct?"

„Ahoj," usmála se na něj mile. „Jsem Euniké a ty?"

„Flavius, těší mě. Co tady děláš tak sama?"

„Ráda tě poznávám. Když ti to řeknu, nebudeš mi věřit."

„Tak to mě začíná ještě více zajímat."

„I když ti řeknu, že po mě jdou vojáci, aby mě mohli zabít kvůli tomuhle svitku, který obsahuje tajemství, jež může změnit v budoucnu běh dějin?"

„Tak teď se mě už jen tak nezbavíš."

„Jsem vdaná s ničím nepočítej. Popovídat si můžeme, třeba o Kristu, pokud bys chtěl, ale už je tma a chtěla bych najít nějaký nocleh."

„Moje známá tady kousek provozuje ubytování a občerstvení, tak kdybys chtěla, zavedu tě tam."

„Dobře, ale nic si od toho neslibuj," doufala, jak nahlas, tak uvnitř Euniké. Dovedl ji do domu ke své známé. S paní domácí si sedly do noty a popovídaly si. Přizvala ji, aby si přisedla k ní a k Flaviovi, aby neseděli sami, nevypadalo to blbě, a hlavně si nic nedovolil, pomyslela si. Seděli dlouho do noci. Pak si šla lehnout do ložnice. Svitek položila na dřevěný stolek vedle postele. Otočila se na druhý bok a tvrdě usnula. Po celém dni toho měla za sebou hodně.

Dveře do jejího pokoje se téměř neslyšně otevřely. Byla by to zaslechla, kdyby nebyla po celém dni tak unavená. Hlava rozhlížející se po pokoji a tiché kroky mířící k její posteli. Nemířily ale k ní. Cílem byl stolek u postele, a to co bylo na něm. Dvě temné ruce ho vzaly a vynesly na chodbu, kde pod září lampy písmena svitku ožila a mohly si je přečíst další oči. Neuběhlo mnoho času. Velké ruce svitek srolovaly, kroky dospěly opět ke stolku u postele a vrátily svitek tam, kde byl. Kroky utichly dveře se opět zavřely a nikdo z pozemských lidí se nedozví, že se zde tyto kroky objevily. Jen zář luny světélkovala na mléčné kůži Euniké, jež spala na své pohovce z listí.

Ráno bylo krásné. Probudila se, vzala svitek, který přísně střežila a šla se nasnídat. Poděkovala paní domácí za příjemné pohoštění i nocleh, chtěla ji zaplatit, ale Flavius to už udělal za ni. Byla z toho trochu překvapená, ale proč ne. Výdajů bude ještě hodně. Vyšla z domu a vydala se směrem, který měla naplánovaný. Ušla pár metrů, když ji doběhl Flavius.

„Myslíš, že mi utečeš?" zeptal se laškovně.

„No, já jsem přespala a jdu dál. To je moje cesta. Jdu tam, kam mám namířeno," podívala se nechápavě na Flavia.

„A nechtěla bys zůstat?"

„Promiň, ale nechtěla."

„Dobře, tak jinak. Nechceš se stát mojí ženou?"

„Flaviusi, v jiném městě na mě čeká manžel."

„Kdyby tě měl opravdu rád, tak by tě nenechal jít samotnou. Vždyť se nám tak dobře povídalo."

„To nic neznamená, jen jsme si povídali."

„Dobře, tak ještě jinak. Znám tvé tajemství."

„Cože?!" vydechla Euniké překvapeně. „Jak?"

„V noci jsem četl ten svitek. Chápu proč tě honí vojáci. A jestli se nestaneš mojí ženou, řeknu jim, kdo jsi a že máš tenhle svitek a najdou tě."

„Jsi zlý. S tebou bych nikdy nemohla nic mít, protože děláš podlosti," otočila se a odcházela směrem konci náměstí. Byla zde jen studna. Flavius na ni dál křičel.

„Slyšíš mě? Řeknu jim to!" zakřičel, když v tom zaskřípaly brnění vojáků na koních zpoza Flavia a udupaly ho, jak běželi za Euniké.

„Támhle je! Chyťte jí!" křičeli z koní. Euniké jak je viděla a slyšela, dala se do běhu. Běžela do rohu náměstí, kde stála studna. U studny stála žena s malou truhlou. Přiběhla k ní a dívala se střídavě za sebe na vojáky a do studny. Co má dělat teď? Je v pasti!

„Děvče, pojď sem," zavolala ji žena u studny. Euniké k ní přišla blíž a žena ji něco pošeptala do ucha. Vojáci se velkou rychlostí přibližovali. Neměla čas. Popadla truhlu, schovala do ni svitek, zavřela ji a těsně, než vojáci dojeli k ní skočila do studny i s truhlou.

Vojáci přiběhli ke studně. „Nevydrží tam dlouho. Chvilku počkáme," umínil si jeden. Žena, která dřív stála poblíž pomalu odcházela a na tváři měla úsměv.

Čekali několik minut. Když už čekali čtvrt hodiny otočili se o odešli. Byli zklamaní a naštvaní zároveň. Unikla jim. Nedokázali chytit ženu! To je rozzlobilo nejvíce. Sedli na koně a odjeli. Nevěděli totiž, že ze studny vede tajná chodba daleko za město a Euniké již prchá dále směrem, kde se měla setkat s Marcusem a doplnit jednu část tajemství, druhou částí.