Agape and the NAME

Zatčení

„Víš, napadlo mě teď něco, co mě tíží jako balvan. Mé svědomí mi vysílá výčitky, takové jsem ještě neměl," řekl Marcus.

„Ano, taky mně to došlo. Neměli jsme mu ten svitek brát tímto způsobem. I když jestli je to v rámci záchrany Jména. Nevím, jsem trochu zmatená," reagovala Euniké. Seděli u stolu v jídelně a před sebou měli na stole rozložený svitek.

„Můžeme udělat jediné rozumné v této chvíli. Poprosit o odpuštění."

„Dobře."

„Tak já se pomodlím," chytili se za ruce. „Náš Otče, chceme ti poděkovat za náš život, za vše, co jsi pro nás udělal. Stvořil nádhernou planetu i mnoho dalších věcí. To, co nás tíží je, že..." nestihl to doříct. Do kuchyně vpadli římští vojáci. Obklíčili stůl a lavici, na které seděli. Nemohli dělat nic, jen se v duchu modlit, a to také dělali.

Jeden voják se ujal řeči. „Vy jste ti, kteří byli v prefektově domě a vzali tam svitek. Nepopřete to, když ten svitek leží před vámi na stole," usmál se vítězně voják.

Nechtěli nic zapírat. Věděli, že by lhali a v Písmu je jasně napsáno „Nelžete jeden druhému." Jen seděli a nic neříkali. „Proto půjdete se mnou. Vy," ukázal na Marcuse.

Euniké se Marcuse chytla ještě pevněji. Je to možné, vždyť včera jsme se brali a dneska jdeme do vězení? Co se to děje. Vzpomínala na bratry před léty, kteří museli trpět v arénách a byli přibíjeni na kůly.

„Vstaňte!" přikázal voják. Těžko se Marcusovi rozplétaly ruce s jeho milovanou Euniké. Ale voják mu ukázal a musel jít, protože měl na záda namířené kopí. Odvedli ho. Vzali s sebou i svitek.

Jenom co odešli, Euniké začala hořce plakat. Cítila, jako by na srdci měla silný šrám a modlila se o pomoc. Vstala a běžela domů k rodině. Jenom tam teď dokázala rozumně přemýšlet.

>>>

Pomohlo ji to. Máma Dorkas ji utěšila a táta ji připomněl, jak dlouho byl apoštol Pavel ve vězení a za jakých okolností. Připomněl ji verš v dopise, který psal Pavel bratrům ve Filipech. „Ke všemu mám sílu mocí toho, kdo mi sílu předává." Cítila velkou podporu a pomoc. Přestala plakat a začala přemýšlet, co by mohla udělat. Musí z toho Marcuse dostat. Podívá se, kde ho odvedli. Zjistí, co a jak a něco vymyslí.

Lehko se to řekne, ale hůře dělá. Euniké nevěděla, kde má začít, a tak se vrátila k domu a ptala se lidí, jestli neviděli, kam vedli Marcuse. Dlouho se jí nedařilo nic zjistit, až nakonec na Fóru našla milou stařenku, kterou taky kdysi odvedli muže a už ho nikdy neviděla. Když Euniké poslouchala její vyprávění, málem se znovu rozplakala. Stařenka ji ale řekla, že Marcuse odvedli na prefekturu, tak jak to udělali s jejím mužem tehdy. „Pokud si vzpomínám správně, podle toho, co jsem se dozvěděla, je v prefektuře podzemí, kde mučí lidi, od kterých chtějí něco zjistit. Tam určitě bude i váš manžel," řekla s nadějným úsměvem milá stařenka a pohladila Euniké po tváři.

Vydala se k místu, ze kterého získávala velký strach. Viděla ji. Byla to budova, do které se jen tak nedostane. Je hlídaná vojáky. Procházela kolem ní a přemýšlela, co by se dalo udělat. Když tu najednou... „Ahój Euniké!" vyšla z prefektury žena. Shodou okolností to byla její dobrá kamarádka.

„Ahoj Foibé, co ty tady?" divila se Euniké.

„Pracuju tady už nějakou dobu, ale dlouho jsme se neviděly. Co tady vlastně děláš? Provedla si něco?" divila se Foibé.

„Ne nic, jen mého muže  odvedli sem a já nevím co s tím. Myslím, že ho budou mučit, aby řekl něco, co neví," rozplakala se zase.

„No, neměla bych to říkat, ale tady na prefektuře se to čas od času děje."

„Foibé, nemohla bys mi prosím pomoct? Budu ti velmi vděčná a zavázána."

„Je tu jeden způsob. Ale řeknu ti jen jak na to, víc ti nemůžu pomoct, jinak bych na mučidlech skončila taky. V noci, kolem půlnoci vynášejí ven mrtvá těla lidí, které umučili. Dnes tomu nebude jinak. Akorát se musíš dostat dovnitř a ven. V té chvíli není nic moc dobře hlídané"

„Foibé, ty jsi moje záchrana. Nevím, jak ti mám poděkovat. Napadá mě ještě jedna věc. Vzali nám jeden papyrový svitek. Asi nevíš, kde by mohl být?"

„Euniké, nepokoušej štěstí. Buď ráda, pokud se ti podaří vysvobodit muže."

„Dobře, děkuji," hlesla a objala ji.

>>>

„Řekneš mi to! Kdo vám pomáhá?" křičel na Marcuse Festus. Podzemní místnost byla plná mučících nástrojů. Marcus tušil, že tohle není poprvé, co se tady něco takového odehrává. A nebyl taky poslední. Vedle něj byli tři další omráčení muži. Natáhli ho na skřipec a chtěli vědět všechno, co by jim mohlo pomoct ho usvědčit.

„No tak! Bude to?" natáhnul skřipec o něco víc.

„Nikdo!" odpověděl Marcus.

„Tak na co máte ten svitek? Proč jste ho vzali?"

„Abychom si mohli číst."

Festa to už nudilo a rozzlobilo, že z něj nemůže nic dostat, a tak natáhl skřipec pořádně až Marcusovi zapraskalo v páteři.

„Můžou za to křesťané? Plánují spiknutí proti Římu?"

„Ne," hlesl.

„Tak co plánujete?" Festus natáhnul naposledy skřipec.

Marcus upadl do bezvědomí.

>>>

V noci čekala Euniké u vchodu do prefektury zahalená, aby ji nikdo nepoznal. O půlnoci začali vynášet těla. Vojáci odešli. Měli v době vynášení těl pauzu, a tak se šli občerstvit, něčeho se napít. Vklouzla dovnitř. Dva muži v hábitech vynášeli těla. Proběhla neslyšně až do sklepení, kde našla Marcuse. Byl přivázaný na skřipec a krvácel na nejednom místě. Když ho viděla, bylo ji do pláče. Přiběhla k němu, políbila ho, objala a začala rychle odvazovat. V tom ale přišli do místnosti ti dva muži. Schovala se za skřipec a doufala, že si ji nevšimnou. 

„Co budeš dělat zítra Ferbe?" ptal se jeden druhého. „Ále, dopoledne se budu vyhřívat v lázních a odpoledne uvidím," odpověděl a zeptal se druhého na to samé. Vyšli z místnosti. Jejich hlasy slábly. Sundala Marcuse ze skřipce a pomalu spolu klopýtali k východu. Šlo jim to pomalu, protože Marcus se pořádně neprobudil a měl nějaké rány. Ale nakonec doklopýtali až do chodby, která vede ven. Smířila se s tím, že svitek tady nechají. Tajemství bude ztraceno, nechají ho svému osudu.

„Euniké!" tiše zavolal hlas ze schodů. „Tohle bude mám pocit vaše," podávala jí svitek.

„Foibé!" zvolala překvapeně Euniké. „Ano, je. Děkujeme moc. Ani nevíš, co to pro nás znamená. Ale proč si to...?"

„Víš, mám tě ráda a znělo to důležitě. Ale už se vrací stráže. Běžte, já je zdržím," otočila se a už byla pryč.

Odklopýtali do víru chladné noci zavěšení jeden do druhého, projevujíc si naprostou důvěrou.