Agape and the NAME

Poplach

Utíkali. V běhu život letí mnohem rychleji. „Chtěla bych se ještě rozloučit s rodiči," vydechla Euniké.

„Já vím, lásko, ale není to teď bezpečné. Musíme pryč. Jinak nás chytí a popraví, tak jak to udělali s Barnabášem. Zničí svitek a obviní křesťany z plánování spiknutí proti státu," odvětil Marcus.

„Nemůžeme se alespoň stavit na trh? Matka tam vždy v tuto dobu nakupuje."

„Dobře, ale rychle. Nemůžeme se zdržovat dlouho."

Slunce jim svítilo nad hlavou. Byl krásný letní den. Kolem bylo plno lidí, protože krásné počasí všechny vylákalo ven. Na trhu bylo plno stánků a lidí, kteří si nakupovali. Euniké přesně věděla, kde má svou matku hledat. Jako vždy byla při své obchůzce nyní na řadě kukuřice. Postávala tam a prohlížela si ji. Euniké k ní přiběhla a objala ji zezadu. Zprvu byla překvapená, ale jak zjistila, že je to Euniké, usmála se. „Copak je holčičko?" zeptala se Dorkas.

„Mami, nemůžu ti to teď všechno vysvětlovat a ani nechci, byla bys v nebezpečí. Musíme s Marcusem utéct z Říma. Něco se děje. Za nějaký čas se vám ozveme, ale teď bude lepší, když víc vědět nebudete. Chtěla jsem se jen rozloučit," pronesla smutně a objala matku.

Marcus se nervózně ohlížel kolem sebe. Ve vedlejší ulici viděl vojáky na hlídce. Snad se nic nestane, doufal.

Spustila se vřava. Poplach v celém Římě. Marcus s Euniké stáli jako přimražení k zemi. Tušili proč. Co víc, věděli to. Mohli za to oni dva. Musí pryč, aby se nic nestalo jejich rodinám. Marcus popadl Euniké za ruku a přitáhl si ji k sobě. „Mami, musíme jít," stihla jen říct a zamávat. Dva vojáci běželi k nim po cestě vedoucí na trh. Museli utéct druhou stranou.

Euniké nikdy takhle rychle neutíkala. Ale věděla, že na tom závisí jejich život. Měl pocit, jako kdyby letěli uličkami. Běželi rovně, ale na poslední chvíli ji Marcus zatáhl do výklenku ve vedlejší uličce. Tady je neviděli. Mají trochu času. „Musíme se rozdělit, Euniké," vypadlo najednou z Marcuse.

„Cože?" zajíkla se Euniké.

„Slyšela si mě. Jedině takhle budeme mít větší šanci na to, že to zvládneme."

„Ale svitek je jen jeden."

„Rozpůlíme ho. Kdyby jednoho z nás chytili, aby se zachránila aspoň polovina."

„Kdyby jednoho chytili..."

„Euniké, tady už teď nejde o nás dva. Jde o ten svitek. Je moc důležitý. Řekl to jak Justin, tak Barnabáš a vědí proč to říkají." Vzal svitek, rozvinul ho. Roztrhnul jej na dvě poloviny. Sroloval je a polovinu dal Euniké. „Prosím, nezapomeň na mě. Víš, kudy bychom měli jít, jak jsme se domlouvali. Jdi tudy, já půjdu jinou cestou. Společně se potkáme až v Krokodilopolis," díval se na ni s lítostí, ale i nervozitou ve tváři.

„Marcusi, jsi ten nejlepší muž, kterého jsem si kdy mohla přát. Miluji tě. Ve městě se potkáme," řekla a něžně ho políbila na tvář. Vzala si svitek a rozběhla se na opačnou stranu. Když utíkala, naposledy se na Marcuse ohlédla.