Agape and the NAME

Zásnuby

„Euniké, známe se už dlouhou dobu a cítím, že je to opravdové." Díval se jí do očí a držel její ruce ve svých. Srdce mu bilo velmi rychle. Cítil, jako by chtěl vystoupit na velkou horu, ale ne sám. Vystoupí tam s ní. „Nedokážu si představit život bez tebe." Poklekl před ní. Držel ji jednou rukou a druhou sáhnul pro květinu. „Zamiloval jsem si tě láskou na neurčitý čas. Vezmeš si mě?" Díval se jí upřímně do očí.

„Marcusi. Já..." Byla velmi dojatá. Slzy ji stékaly po tváři.

„Doufám, že mě nechceš odmítnout?" řekl laškovně.

„Ale né, nechci. To by mě ani nenapadlo. Jen jsem děkovala Bohu, že jsem našla takového skvělého muže. Ano, Marcusi. Samozřejmě, že si tě vezmu," pronesla s úsměvem. Dívala se na něj pomněnkovýma očima plnými lásky a vrhla se mu do náruče.

„Děkuji ti, Euniké. Bez tebe si svůj život už nedokážu představit."

Stáli ve večerním vánku v atriu domu rodiny Euniké. Stáli tam a objímali se. Možná tam stáli minuty, hodiny, bylo jim to jedno. Čas plynul. Cítili se spolu velmi dobře. Každou myšlenku vyplňoval ten druhý.

„Euniké! Euniké!" volala její matka.

„Tady jsme mami!" odpověděla jí.

Po hlasu se navzájem našly. Večer již bylo foyer jen spoře osvětleno. „Á, tak tady jste. Myslela jsem, že jste se byli projít," usmála se na ně máma.

„Dobrý večer, paní Dorkas," pozdravil ji Marcus.

„Zdravím tě, Marcusi. Není už dnes moc pozdě?" zeptala se Dorkas.

„Právě že dnes není. Chtěl jsem totiž s vámi dnes mluvit. O něco vás požádat," udělal dramatickou pauzu. „Chtěl jsem vás požádat o vaší dceru. Rád bych si ji vzal za manželku."

„Euniké, je to pravda? To je úžasné," hlesla nadšeně Dorkas. „Manžel už před nějakou dobou říkal, jestli je to mezi vámi opravdu vážné. Máme moc velkou radost. Jsi příkladný bratr, Euniké si nemohla přát lepšího. Nechceš jít k nám dnes na večeři?"

„Moc rád, paní Dorkas," usmáli se na sebe s Euniké. „Tak pojď lásko, musíme toho hodně naplánovat."

Vešli společně do jídelní místnosti, kde již na ně čekali další členové rodiny a jejich domácnosti. Marcuse všichni znali ze shromáždění, měli ho moc rádi. Domlouvali se na přípravách ohledně svatby, ale i o zážitcích z kázání Božího slova a různé vtipné historky. Velmi příjemný večer se chýlil pomalu ke konci, a i když nechtěl, musel Marcus odejít. Rozloučil se a odešel.

Nebydlel daleko, cesta byla příjemná. Temná obloha prozářená svítícím srpkem a drahokamy povznášela jeho mysl. Cítil se, jako by mohl létat. U svého domu se zastavil. Jen tak stál a díval se na oblohu. Modlil se a děkoval Bohu za tento den. Jen díky němu si našel nádhernou, chytrou, milou ženu, která se drží stejných zásad jako on. V tehdejším mravně zkaženém Římě, to bylo výjimečné.

Odemknul si dveře a vešel dovnitř. Tma pohlcovala celý dům. Procházel vstupní chodbou ke schodům do druhého patra, kde chodba vedla do ložnice. Z výklenku pod schody vystoupila temná postava. Šla kousek za Marcusem, ale nevšiml si jí. Pohybovala se velmi tiše, jako by to dělala naprosto běžně. Marcus už chtěl vejít do ložnice, když tu ho ona postava chytila za rameno. „Co to..?!" hlesl Marcus. Podíval se dobře na postavu, která ho držela za rameno. „Justine! Ty si mě tak vylekal! Pověsím ti na krk zvoneček, abych tě vždycky slyšel," zasmál se. Měl dobrou náladu a ani tento zážitek ho nevyvedl z míry.

„Přeji krásný večer. Potřeboval jsem s tebou mluvit. Jsi jediný přítel, kterému můžu věřit," řekl nervózně a rozhlédl se s obavami kolem sebe.

„Co se děje, Justine?"

„Mám pocit, že se kolem mě uzavírají zdi, jako by mě něco tlačilo do kouta. Marcusi, nejsem paranoidní, ale opravdu se něco děje. Snaží se mě dostat. Napsal jsem mnoho děl, obhajoval jsem Pravdu, ale lidem se to nelíbí. Hlavně lidem, kteří zastávají určitou filozofii," pronesl Justin dramaticky.

„Pravdy ses zastával mnoho let, jsi vážený muž středního věku s mnoha zkušenostmi. Něco mi říká, že by ses jen zastávání se Pravdy nebál. Nikdy ses toho nebál. Teď je něco jinak. O co jde Justine?" zajímal se Marcus.

„No dobře, jde o to, že jsem něco ukryl. Svitek, který se za pár století může stát odpovědí na jedno velké tajemství. Dnes tu odpověď ještě známe, ale postupně mizí. I někteří opisovači už jej vynechávají."

„Čeho se to tajemství týká?"

„Toho jediného Jména, které když budeme vzývat, budeme zachráněni."

„Ale my ho přece používáme."

„Ano, ale je snad už v nových přepisech evangelií, skutků nebo snad dopisů apoštola Pavla? A nové opisy budou pouze kopie opisů před nimi. Zapomenou. Toho se bojím."

„Na tom něco je. Dobře. Víš co, přespi dnes u mě, zítra to probereme. Jsem šťastný muž, Justine. Budu se ženit. Dnes jsem se zasnoubil," usmál se na něj.

Justin se trochu uvolnil „Díky, změna mi přijde vhod. A s kým? Že by s Euniké?" podíval se na něj s potutelným úsměvem.

„Ano ano. Za týden máme svatbu. Jsi samozřejmě vřele zván."

„Moc rád přijdu. Ale teď jsem hodně unavený."

„Jdeme spát. Pojď, zavedu tě do ložnice pro hosty," vzal ho kolem ramen. Vše již probíhalo klidně. Oba se vyspali s dobrým pocitem. Marcus s pocitem zasnoubeného muže a Justin s pocitem bezpečí. Jeden den v jejich životě, kdy byli oba šťastní a klidní.

Ráno oba vstali, probrali všechny věci, které se toho týkaly. Marcus si byl vědom nebezpečí, kterému se vystavuje, ale chtěl příteli pomoct. Souhlasil s tím, věděl, kam ta situace povede a jakou to bude mít budoucnost. Přesto mu nejednou odletěly myšlenky k jeho milované Euniké a říkal si, jak by byl rád s ní. Jeho svědomí by mu nejraději vyfackovalo, protože chtěl Justinovi pomoct.

Marcus si Justina vyslechl, popovídali si o tom a pak se rozloučili. Dohodli se, že to nebudou nijak řešit, protože není důvod. Vše, co mohli, udělali. Uvidí se spolu za týden na svatbě.