Agape and the NAME

Marcusova cesta

Rozešli se každý svým směrem. Nebo spíše rozutíkali. Vojáci jim byli stále v patách, jak Marcusovi, tak Euniké. Oba se snažili volit cesty tak, aby vojáky zmátli, nenašli je hned, ale aspoň chvíli je zdrželi. Věděli, že pokud něco neudělají, vojáci je stejně časem doženou.

Marcus takhle utíkal několik hodin, než mu došly síly a dech. Zastavil a snažil se rozdýchat. Měl pocit, že mu praskne hruď. Putoval dál velmi pomalu, přesto neztrácel ze zřetele svůj cíl. Vybral si složitější a delší cestu. Z Říma už byl pryč několik hodin. Po cestě udělal mnoho kliček, aby ho jednoduše nenašli, takže mohl jít volněji. Odpoledne se ubíralo ke svému konci. Večerní červánky zdobily oblohu a on jen děkoval Bohu za to, že to jde v pořádku a aby ochraňoval Euniké. V dálce zahlédl přístav a v něm jednu z posledních lodí. Když přišel blíž, zjistil, že je to nákladní loď, která pluje na Sicílii do přístavu Panormus. Několik dní jim to bude trvat, ale pak dosáhnou tohoto přístavu. Loď dále nepluje, takže si tady bude muset najít nocleh. O několik dní později ho loď přiblíží do přístavu k Egyptu a pak už dojde.

Lodí se plavil několik dní. Cesta byla bez problémů. Moře bylo klidné a s krásným počasím to šlo jako po másle. Lidé na lodi byli milí. Když s něčím potřebovali pomoct, rád jim pomohl. Mohl se věnovat i vydávání svědectví o Pravdě, což dělali rádi všichni křesťané.

Přístav Panormus. Neboli také přístav pro všechny, jak ho Římané nazývali. Žilo zde mnoho lidí, ale ne tolik jako v Římě. Bylo to zde více rodinné. Procházel se po ulicích, sledoval dění lidí kolem sebe. Žili poklidným životem. Jedli, pili a pracovali. Stmívalo se. Nocleh. Zapomněl na něj. Na lodi se vyspal v podpalubí, ale tady ho musí najít. Něho ho napadlo. Zkusí někoho najít. Krok za krokem procházel a zkoumal náměstí. Až našel, co hledal. Žena rozmlouvající s kodexem v ruce s jinou ženou. Přišel k ní. Promluvil k ženě s knihou.

„Sestro? Mohu tě na chvíli vyrušit?" zeptal se opatrně, kdyby se náhodou spletl, ale přesto si byl jistý. Žena se omluvila druhé ženě a otočila se.

„Bratře? Odkud jsi? Neznám tě," odvětila.

„Z Říma. Utíkám před vojáky. Pronásledují mě a potřeboval bych někde přespat."

„No, když jsi to ty," změřila si ho pozorným okem, „pojď ke mně. Máme pokoj pro hosty. Moje rodina sice není křesťanská, protože manžel je Řek a děti také nechtěly přijmout Pravdu za svou, ale nabízím ti to, co nabídnout mohu."

„Děkuji ti sestro. Jsem vděčný za cokoli," vděčně ji objal. Tma už pohltila náměstí a v domech se objevovaly pochodně. Odvedla ho do svého domu a ukázala mu pokoj pro hosty. Seznámila ho se svou rodinou. Měla manžela a dvě děti. Dospělého syna a skoro dospělou dceru. Dali mu i něco najíst, protože to považovali za neslušné, nedat mu nic.

Po večeři odešel do pokoje pro hosty. Řekl sestře, že ráno odejde, musí cestovat dál. S touto myšlenkou ulehl, pomodlil se a usnul. Noc byla dlouhá, zdálo se mu o Euniké. Když ráno slunce začalo šimrat jeho oči, něco ho probudilo. Lekl se a rychle si sedl. Vedle něj na postel si sedla dcera sestry, která ho ubytovala, jen v lehké tunice. „Co tady děláš?" zeptal se zaraženě.

„Cítím se v pokoji tak sama, bojím se a tady máš dost místa i pro dva," podívala se na něj roztomile.

„A ví o tom, že tady jsi tvoje máma?"

„Proč by měla? Je to jen moje rozhodnutí a pokud budeš chtít, tak i tvoje," pronesla s úšklebkem a začala se ho dotýkat na zádech. „Jsi tak silný, pojď, lehni si se mnou."

Do Marcuse jako když uhodilo. Tohle znal. Už se to stalo. Nejméně dva tisíce let zpátky. Ale nebyl v tom příběhu on, ale Josef.

„Pojď, nikdo se to nedozví. Budeme to vědět jen ty a já. Lehni si se mnou!" dorážela na něj.

„Ne! Jsem šťastně ženatý se svou ženou Euniké a slib jsem učinil před Bohem. Jak bych se tedy mohl dopustit tak velké špatnosti a skutečně hřešit proti Bohu?" rychle vstal a popadl svoje šaty.

V tom ho chytila a za ruku a nechtěla pustit. „Lehni si se mnou."

„Ne!" vydal ze sebe, vytrhnul se z jejího sevření a utekl z pokoje. Po cestě ke dveřím domu se oblékl a se svitkem v ruce vyběhl na tržiště. Rozrušením ani nemohl pořádně dýchat. Tohle se mu ještě nestalo. Má svoji milovanou Euniké, tak proč by dělal něco takového, co se Bohu nelíbí? Bloumal po tržišti a myšlenky v hlavě mu běžely.

„Hej! Pojď sem. Nemáš hlad? Je brzy ráno," zavolal na něj jeden muž ze svého obchodu.

„Ne díky. Nemám na jídlo ani pomyšlení," odpověděl sklesle.

„Stalo se něco?"

„Ani se neptej. Tohle jsem ještě nezažil."

„Dobře, takže budu hádat. Říkají, že jsem v tom dobrej," pochválil se muž. „Nejsi odsud, protože to bych tě znal, přicházíš zdaleka a máš svitek, takže jsi křesťan. Protože přicházíš zdaleka, hledal jsi nocleh u nějakého křesťana, ale narazil si na sestru, která má nevěřící rodinu a za manžela Řeka. Přespal si v pokoji pro hosty, jenže ráno za tebou přišla její dcera a chtěla se s tebou vyspat. A protože jsi tady, tak vidím, že jsi odolal. Máš pevnou víru a jsi ženatý, že?"

„Trefil si naprosto všechno. Co teď mám dělat?"

„To nic. Jak jsem přišel do tohohle města, stalo se mi to samé. A pak jsem si otevřel obchod tady s jedním kamarádem. Pojď, projdeme se."

Procházeli se po tržišti, uličkami dál do města až došli za něj. Za městem byla velká skála se srázem. Odsud byl nádherný výhled na moře. Povídali si dlouho, vylíčil mu, co a jak prožil na cestách a že jde dál. „A tak jsem příteli, došel až sem."

„Poutavý příběh. Co budeš dělat. Jen tak tě nenechají a nepřestanou pronásledovat."

„To máš pravdu, ale i přesto..." v dálce se ozvaly koně a ozbrojenci. Neunikl před nimi. Musel je nějak setřást, ale jak? Podíval se ze skály dolů. „To je dost hluboké co?"

„Ať tě to ani nenapadne," varoval ho.

Vojáci se blížili, času nebylo mnoho. Mrknul na něj. „Chtěl bys mi s něčím pomoct?" a něco mu pošeptal do ucha.

Za několik minut vojáci na koních přijeli na pláň se srázem. Marcus tam stál sám. Když je viděl, tvářil se velmi zděšeně a začal couvat směrem ke srázu. Byl tak blízko, že poslední krok se mu stal osudným. Vojáci viděli, jak šlápnul do prázdna. Přijeli rychle ke srázu a podívali se dolů. Nebylo pochyb. Na zemi dole ležela postava ve stejných šatech jako měl Marcus.

„K čertu s ním!" postěžoval si voják.

„Aspoň dostal, co si zasloužil," navázal na něj druhý. „Tak jedem, velitel bude tak jako tak spokojený," otočil se a odjel. Pláň u srázu se vyprázdnila.

Jakmile byli všichni pryč, ruka se chytla skály na pláni. A pak druhá. Marcus se vytáhnul nahoru, až byl celým tělem na pláni. Písknul dolů a ležící postava vstala a přiběhla k němu. Byl zachráněn a vojáci si myslí, že je mrtev. Jeho modlitby byly vyslyšeny. Příteli moc poděkoval. Ten mu dal nějaké jídlo a peníze na cestu a Marcus se vydal směrem, kde se měl setkat se svou milovanou Euniké a možná změnit běh světa.