Weakness//cz

Nice to meet you

Seděla jsem v letadle opřená o okýnko a pozorovala oceán pod námi. Nebo moře? Už je to pár hodin, co jsem se rozloučila s Alex a slíbila jsem jí, že něco vymyslím. Ve skutečnosti jsem si sama sebou nebyla jistá. Otec má svoje lidi skoro všude a o život opravdu nechci přijít, ale co bude za život s tím plešounem? Zavrtěla jsem hlavou a zaposlouchala jsem se do Dying in LA. Miluju tu písničku. Otec do mě najednou strčil a já vylekaně ucukla. „Budeš se chovat slušně, pokud ne, víš co tě čeká." vyhrožuje, to mu jde dobře. Otráveně jsem přikývla a pohled jsem obrátila zpět k oknu. Kéž by tenhle let nikdy neskončil. Nebo aspoň končil někde na jiné straně světa.

Letadlo přistálo až k večeru a na letišti na nás čekal personál mého budoucího snoubence. Prý se jmenuje Michello, ale upřímně jeho jméno je mi u zadku. Nasedla jsem do černé limuzíny, vedle mě si sedla matka a naproti nám otec. „Bude zásnubní večírek, oblékni se podle toho." pronesl autoritativně. Protočila jsem očima, ale přikývla jsem. Nic jiného mi nezbývalo.

Zastavili jsme u třípatrové bílé vily s přehnaným zlatým zdobením, nic pro mě. V takovém luxusu jsem se nikdy necítila moc dobře, svůj pokoj jsem měla útulně a jednoduše zařízený, přesně tak jak mi to vyhovovalo a nenechala jsem si do toho kecat ani od otce, který vždy chtěl mít vše pod palcem. Protočila jsem očima a vystoupila jsem z auta. Nikdy jsem si nemyslela, že bych skončila takhle, že by tomu ani matka nezabránila. Ale bohužel život není fér a nikdy nebyl a já radši ochráním svou sestru než zbaběle zdrhnout s naivní nadějí, že mě nikdo nenajde a budu si žít klidným životem.

„Třetí pokoj vlevo slečno." pronesl mě neznámý muž když mě dovedl do druhého patra. Otevřela jsem tedy třetí dveře a ocitla jsem se v ložnici slazené do bílé barvy s obrovskou postelí, majitel si tím zřejmě kompenzoval svou temnou stránku. Uchechtla jsem se vlastním myšlenkám a rozhodla jsem si vybrat šaty, přeci jen mi nic jiného nezbývalo a kdybych jen tak ze srandy přišla v pytli od brambor, tak bych rozhodně neskončila dobře. Vybrala jsem si tedy bílé šaty kousek nad kolena s vyříznutými zády, které překrývaly jen dva stříbrné řetízky do kříže a k tomu jsem si vzala ne příliš vysoké lodičky, nechtěla jsem si přece rozbít hubu zrovna tady. Vlasy jsem si vyčesala do vysokého drdolu a nijak jsem se nezabývala líčením, jelikož nepatřím mezi ty typy které by strávily půl hodiny před zrcadlem jen aby odehnaly pocit méněcennosti a dodaly si sebevědomí.

Seděla jsem na posteli a přemýšlela co mi ještě chybí. Jasně, nůž. Zašmátrala jsem v kufru a vyndala pouzdro i s nožem. Šaty jsem si vytáhla a nůž jsem upevnila na vnitřní stranu stehna. Snad si toho nikdo nevšimne, nesluší se přeci, aby u sebe dáma měla zbraň, zvlášť na svém zásnubními večírku. Jakmile jsem upravila lem šatů, dveře se otevřely. „Slečno, dole na vás již čekají." pronesl muž ve středním věku. „Příště prosím klepejte." falešně jsem se usmála a tím jsem mu dala najevo, ať vypadne. Zvedla jsem se z postele a naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle. Proč to vlastně dělám? Každopádně, chtělo by to nějaký řetízek, ale nějaký, který by měl význam. Bohužel já žádný nemám, proto odcházím bez něj.

Scházím schody a dole už čeká otec v drahém obleku, musím poznamenat, že byl tak třikrát dražší než moje šaty. Takové ceny mi přišly zbytečné. Nasadila jsem falešný úsměv a postavila jsem se vedle otce. „Zatím si vedeš obstojně." zašeptal kousavě. „Zatím." zasyčela jsem. Spražil mě nepříjemným pohledem a rozešel se se mnou k velkým dveřím. Všude se to hemžilo muži v oblecích, ženami v upnutých šatech a našlo se tady dokonce i pár dětí. Zhluboka jsem se nadechla a vkročila jsem do prostorné místnosti. Všechny pohledy se okamžitě upřely na mě a já začala litovat toho, že nejsem neviditelná. Opět jsem vykouzlila co nejvěrohodnější falešný úsměv a rozešla jsem se do středu místnosti, kde podle otcových slov měl sedět Michello.

Při pohledu na malého plešatého skoro-starce se mi žaludek obrátil vzhůru nohama. Moje ruce se začaly nepříjemně třást a já zalitovla toho, že moje šaty nemají kapsy. „Ah vítám tě, má krásná lady." pronáší stařík a hrne se ke mně. Je mi trapně když se vedle mě postaví a je menší než já. Možná jsem si neměla brát podpatky. „Ráda vás poznávám." pronáším šeptem. Michellova paže se omotává kolem mého pasu a já odolávám nutkání zabodnout mu svůj milovaný nůž mezi nohy.

Vlídná tvář staříka se mění v jediné vteřině. „Takže, aby bylo jasno." skenuje celý sál svým slizkým pohledem. „Nějaký lačný pohled na mou snoubenku, dotek či moc dlouhá řeč a vám hrozí trest, přinejhorším smrt. Ode dneška je Clarity mým majetkem a bude se řídit podle mých pravidel, to samé platí pro vás." pohled obrací ke mně. Mé tělo se celé třese a mám chuť utíkat, ale vím, že bych ihned schytala kulku. „Ty se laskavě posaď Clarity, probereme pravidla u večeře." jeho nechutný úsměv mě nutí přikývnout. Když se odmítám pohnout Michello nepříjemně zaryje prsty do mého pasu, proto se tedy odebírám na místo s mojí jmenovkou. Pohledem hledám matku s nadějí, že v jejích očích zahlídnu alespoň malou lítost. Je v nich však jen chlad. Otec vypadá spokojeně, kretén.

Číšník přede mně postaví skvěle vypadající pokrm, ale já nemám chuť k jídlu. Uvědomuje si ten slizoun, že stále nejsem jeho majetek? Stále nemám prstýnek, což je jediná věc, která mě drží od totálního zhroucení. Michellova ruka se ocitá na mém stehně a já sebou cukám, za chvíli jí však zase dává pryč. „Takže, jak bych začal." prsty si spojí do stříšky a obrátí na mě zlomyslný pohled. „Veškeré tvoje telefonáty budou nahrávány, s rodinou se budeš moci sejít jen s mým povolením a to jedině na nějaké večeři nebo obědě. Máš přísný zákaz bavit se s jinými muži než s těmi z ochranky, varuji, že pokud zjistím, že se tě někdo z nich dotkl, schytá kulku do spánku." usmívá se. Lapám po dechu a sesouvám se ještě níž na židli. Otcův výraz mluví za všechno a v jeho očích se odráží vzkaz 'já ti to říkal.' „Abych pokračoval. Budeš nosit oblečení, které ti ráno připraví Amanda dle mého rozkazu." rukou ukazuje na starší paní, která jako jediná z lidí tady vypadá celkem mile. „Pokud nebudeš poslouchat, tělesné tresty tě neminou. Na veřejnosti se budeš chovat co nejlépe a opovaž se udělat nějaký skandál." tentokrát se zamračí. Je mi jasné, že jeho proslov se koná tady, mezi všemi těmi lidmi, aby ukázal svou moc. Sedím jako přibitá a pomalu přikyvuji. Za co jsem si tohle zasloužila? „Pokud si na něco vzpomenu určitě tě informuji." usmívá se a v jeho očích plane jasný chtíč když se jeho pohled obrací k mému nemalému výstřihu. Nahlas polykám. „Dobrou chuť." prohlašuje a všichni začínáme jíst. Tedy až na mě. Michello si otráveně odfrkává a obrací ke mně pohled. „Jez." přikazuje chladným hlasem. „Nemám hlad." odporuji. Jeho ruka se opět ocitá na mém stehně do kterého zarývá nehty. Syknu bolestí a roztřesenýma rukama se chopím příboru. Tohle je jako zlý sen. Omyl, je to hnusná realita.