Weakness//cz

Be careful

Nerada to přiznávám, ale trávit čas s tmavookým není takové utrpení. Vlastně se s ním dá i normálně mluvit, občas. „Proč vlastně nejsi ženatý? Tvůj otec vypadá, že využije každé příležitosti k tomu, aby něčeho dosáhl.” ptám se zvědavě. „Třeba jsem.” šklebí se tmavooký. „Leda tak se svojí postelí.” protáčím očima. „Můj otec mě do ničeho netlačí vzhledem k tomu, že svoje povinnosti zvládá skvěle i na svůj věk. Navíc svatba je nebezpečná a přípravy jsou zbytečně zdlouhavé.” vysvětluje po chvíli. „A ty můžeš spát s kým chceš.” dodávám. „To bych mohl tak jako tak.” usazuje mě provokativním úsměvem. „Když vidím jak to v mafii chodí, tak mám pocit, že se tvoje manželka ještě ani nenarodila.” promlouvám po chvíli přemýšlení. Luke pokrčí rameny a z kapsy vytáhne zvonící mobil. „Omluv mě.” obrací ke mně pohled a zvedá se ze židle.

Po značné době se vrací a vypadá dost vytočeně. „Co-” nestíhám doříct větu, protože ke mně letí zbraň. „Lepší postřeh, aspoň pro příště. ” zamračí se na mě Luke a já mám chuť po něm tu zbraň hodit nazpátek. „Buď ve střehu, jsou tady. Pošlu tě domů ale nemůžu ti zaručit, že jakmile vylezeme, tak se nebude střílet.” pronáší rychle a míří k zadním dveřím. Přesně v tu chvíli kulka proletí sklem a já vylekaně přidávám do kroku. Ta akce s Michellem byla mnohem bezpečnější. „Clarity hni tím svým zadkem nebo to schytáš.” otáčí se za mnou Luke, ale já mám ze strachu problém se pořádně soustředit na cestu. Dobíháme k autu a Lukova ochranka nás kryje. Tmavooký mi otevírá dveře a strká mě do auta. Ještě než stačí zavřít dveře, strčím tam nohu. Spraží mě naštvaným a zároveň nechápavým pohledem. „Dávej pozor.” pronáším. „Já vždycky.” odpovídá a zavírá dveře. Auto se rozjíždí nečekanou rychlostí a mé tělo se zabořuje do sedačky. „Nerad to říkám, ale asi budeš muset střílet, sledují nás.” ozývá se hlas z místa řidiče. „A ty jsi?” ptám se zvědavě a otevírám okýnko. „Jackson, jsem hlava Lukovi ochranky.” představuje se a já přikyvuji. Zadní okno auta se rozbíjí a já se jen tak tak stíhám sklonit. Nabíjím zbraň a zvedám se. Tak jo, Carity, nic to není. Namířím zbraň na auto za námi a trefuji se do zrcátka. Sakra! O chvíli později naše auto dostává smyk, schytala to guma. Chytám se této příležitosti a znovu střílím. Tentokrát je moje trefa úspěšná a čelní sklo auta se tříští na malé kousky. Jackson zatáčí, ale nepřítel jede stále rovně, nakonec jeho auto končí ve vodě. „Páni.” vydechnu a opřu se o sedačku nehledě na všechny ty střepy. „Na holku nejsi tak špatná.” ozývá se Jackson a já se sama pro sebe usměji.

Vracíme se do vily Soldierů, ve dveřích už stojí Jonas. „Kde je Luke?” vychrlí jakmile vystoupím z auta. Jsem pořezaná a v šoku. „On..zůstal tam.” odpovídám. „Bože, já toho magora zabiju.” zasyčí Jonas. To je poprvé, co se tahle chová. Ale zřejmě má strach, takže by to bylo pochopitelné. „Omlouvám se, že jsem ho tam nechala, já..” nevím co dál říct proto zavírám pusu. „Jdi dovnitř, někdo tě ošetří.” odbývá mě Jonas a mě tak nezbývá nic jiného než poslechnout. Až teď, potom, co z mé krve vyprchal veškerý adrenalin, si uvědomuji, že mám rozbitou hlavu. Sakra. Ujímá se mě milá žena, ale moje vnímání jde opět někam do háje.

Probouzím se ve své posteli, vedle mě sedí na židli Alex a podřimuje. Pohnu rukou a ona vylekaně zvedne hlavu. „Ségra sakra, kam to pořád lezeš. Já toho Soldiera zabiju.” syčí. „Počkej.” zastavuji jí chraplavým hlasem. „On za to nemůže, napadli nás. Poslal mě sem, aby mě ušetřil té přestřelky. Jenže nějaké auto nás pronásledovalo a prostě toho bylo strašně moc a já zřejmě někoho zabila. Bože.” schovávám si obličej do dlaní. Ne, to ne. „Alex já jsem příšerná.” zašeptám a do očí se mi nahrnou slzy. „Clar, neměla jsi na výběr.” hladí mě na zádech. „Ne. Já... Asi máš pravdu.” přiznávám. „Ale určitě musela existovat jiná možnost.” zašeptám. „Ne, Clarity dost. Chápu, že toho lituješ, ale ty lidi jsou svině a šli po tobě. Nemohla jsi udělat nic jiného, byla jsi to buď ty nebo oni. Tak neblbni a vzchop se. Vždycky jsi bojovala, teď nesmíš takhle jančit.” napomíná mě Alex a já k ní zvedám překvapený pohled. Kde vzala tuhle moudrost? „Děkuju.” objímám jí.

„Viděla jsi někde Luka?” ptám se po chvilkovém objetí, při němž jsem zvládla vypustit pár neposedných slz. „Asi bych mu měla zase poděkovat za záchranu života.” dodávám, aby si nemyslela, že mi na něm nějak extra záleží. Alex semkne rty do tenké linky a zavrtí hlavou. „Aha, asi má moc práce.” usměji se a zvednu se z postele. „Kam máš namířeno?” sestra se taky zvedá a já si pohladím břicho. Alex zavrtí hlavou a usměje se. Pochopila.

Po večeři jsem řekla, že chci být sama, rychle jsem se rozloučila s Alex a zavřela jsem se do pokoje. Nyní sedím na posteli a moje myšlenky zase okupuje tmavooký. Upřímně doufám, že je v pořádku. Vím, že ho neznám, nevím čeho je schopný, ale taky je to jen člověk. Sakra, sakra sakra. Tahám se za vlasy. Clarity přestaň na něj tak myslet! Vztekle si lehám.

Po chvíli zírání do stropu se rozhoduji pro sprchu, která snad vyžene ty otravné myšlenky a trochu mě probere. Uvědomuji si, že není dobré pořád o tmavookém přemýšlet, ale bohužel to neovlivním. Přiznávám, dostal se mi pod kůži za tak krátkou dobu. Ale komu by se nedostal, sakra? Zatřesu hlavou a odebírám se do sprchy. Sundavám veškeré oblečení a zalézám do sprchového koutu, kde si všímám pánského sprchového gelu. Ten samý, který jsem použila to ráno u Luka. Na tváři se mi nevědomky vykouzlí úsměv a já vezmu lahvičku do ruky, otevřu jí a přičichnu si. Proboha co to dělám. Odložím ho zpět na své místo, zapnu vodu a zavřu oči. Co se stane když ho použiji? Vždycky mi chyběl pocit toho, že patřím nějakému muži a cítit tuhle svěží vůni ze sebe samotné je skvělá příležitost. Taky tím zřejmě udělám radost Lukovi, ale určitě ho pak zvládnu nějak chytře odpálkovat. Nebudu mu přeci zvedat už tak dost vysoké ego.