Weakness//cz

Am I numb?

Dny se vlekly jako voda. Vlastně spíš jako závody hlemýžďů. Jeden výprask střídal druhý. Každý špatný pohled, pohyb či pramínek vlasů trčící z účesu znamenal nový trest. Každé slovo, které bylo pronesené moc nahlas nebo naopak moc potichu znamenalo další ránu. Už se na sebe ani nemůžu podívat do zrcadla. To, co každý vidí nejsem já. Kruhy pod očima, vystouplé lícní kosti, žebra. Celkově vyhublá postava zdobená modřinami, podlitinami a krvavými šrámy. Ani nepočítám kolikrát jsem byla přivázaná ve sklepě ke stropu a visela dolů za zápěstí s pocitem, že o ty ruce přijdu. Jizvy po řezných ranách jsou snad všude. Už nemám sílu se bránit. Nemá to cenu. Alex jsem se neozvala, rodiče odjeli v den zásnubního večírku, protože se svatba odložila, takže bylo moc času a tím nemůže otec mrhat. Ani jsem se nepokoušela volat o pomoc, protože vím, že by mi tady stejně nikdo nepomohl ačkoliv nejsem Michellův úplný majetek. Je to netvor.

Každý den poslouchám, že už nejsem tak krásná jako jsem byla dřív a každý den mu odporuji a říkám, že je to jeho vina. Vím, že si to dělám jen horší, ale stále mám svojí důstojnost, stále je tam ten plamínek naděje. I malý plamínek v lese může znamenat nebezpečí.

„Do svatby musíš přibrat, bezpodmínečně. Takhle nemůžeš na veřejnost.” Michello vtrhl do mého pokoje. „Amanda ti dole připraví jídlo, já musím něco zařídit. Opovaž se, pokusit se o útěk, jinak víš co tě čeká.” zlomyslně se usmál a odešel. Hledá každou chybičku jen aby mě mohl potrestat. Dělá mu to zřejmě dobře když má plnou moc nad svou kořistí. Nevím, jak dlouho mě hodlá takhle trápit, ale vím, že takhle dlouho nevydržím. Buď mi bude muset vyjít útěk, který mi ani po dvou pokusech nevyšel nebo mě prostě umučí k smrti. Vlastně je mi to jedno, vzhledem k tomu, že všechny možnosti vedou k smrti.

Pomalu se odebírám do jídelny, nemám sílu. Pokud mě Michello nebere na nějaké akce nebo mě zrovna nemlátí, tak prostě ležím v posteli a koukám do stropu. Slzy už mi dávno došly. Zajímalo by mě, jak chce zařídit abych za 3 dny přibrala. Sedám si na židli a Amanda přede mě pokládá hromadu jídla a dívá se na mě soucitným pohledem. „Nejsi první.” promlouvá nečekaně. Svůj zmatený pohled upírám právě na ní. „Před tebou byly dvě. Jedna utekla, ale pak jí zabil a druhá zemřela na následky zranění, nedostatku výživy a spánku.” pronesla smutně. Zavrtěla jsem hlavou a odsunula jsem talíř. „Děvče musíš jíst pokud mu chceš ještě vzdorovat. Nejde mi ani tak o to abys přibrala na tu svatbu, ale o to abys přežila.” šeptá, jakoby si myslela, že nás někdo může slyšet. S povzdechem se pouštím do jídla. „Co mám dělat? Utíkat jsem zkoušela, odporovat taky, zabít ho nemůžu.” povzdechla jsem si. „Jen vyčkávej a uvidíš.” pronesla. Znělo to záhadně, ale já neměla náladu nad tím přemýšlet. Třeba té jedné pomohla Amanda utéct a teď si vyčítá, že ji pak Michello zastřelil, jestli jí nezabil jiným způsobem. Bůh ví, kolik dalších nevinných dívek má Michello na svědomí.

Kdyby přede mnou teď někdo zabil člověka, ani by to se mnou nehnulo. Cítím totiž jen prázdno, smutek se už dávno vytratil i se zoufalstvím. Stále tu ale zůstává strach, který mě nenechá spát. Nedokážu projevit radost. Vlastně už ani nevím, co radost je. Vzpomínky mám v mlze, možná za to může počet ran do hlavy, které jsem schytala. Možná jsem se sama ty vzpomínky snažila potlačit, aby mě to tolik netrápilo. Otázkou je. Jsem bezcitná? Ne, nemůžu být monstrum jako on. Zatřepala jsem hlavou a pohled jsem obrátila na poloprázdný talíř. Notak Clarity to zvládneš, víš přeci jak miluješ jídlo. Navíc to neděláš kvůli němu, ale kvůli sobě.

Večer se dostavil bleskovou rychlostí a já už čekala na Michella v předsíni oblečená do béžových společenských šatů s tunou make-upu všude, kde se dalo, aby zakryl veškeré rány a já mu tak nedělala ostudu. Opravdu se cítím jako hadr.

Večeře probíhala v klidu, Michello řešil nějaké věci ohledně prodeje zbraní a já jsem se šťourala v jídle s pohledem upřeným přímo před sebe. „Musím na záchod.” zvedla jsem se a pohledem jsem se setkala s Michellem. Přikývl a já zmizela. Cestou jsem však do někoho vrazila a setkala jsem se s těma nejtemnějšíma očima, které jsem kdy spatřila. „O-omlouvám se.” odstoupila jsem o krok a čekala na jeho reakci. Jen na mě upřel varovný pohled a zmizel. Nevím kde se to ve mně vzalo, ale musím uznat, že tenhle neznámý byl pěkný kus. Ostře řezaná čelist, temné oči, dlouhé řasy, rozcuchané vlasy černější než uhlíky se mu jemně vlnily, rty měl krásně tvarované a téměř rudé. Navíc byl vysoký, já mu sahala ani ne pod ramena a ta vůně mě na chvíli vytrhla z reality. Ale jen na chvíli, kdyby mi totiž Michello četl myšlenky, znamenalo by to další výprask, který bych už pravděpodobně nepřežila. Otřásla jsem se a zaplula jsem na dívčí záchody. Něco mi říkalo, že jsem toho chlapa neviděla naposledy.

Jakmile jsme dorazili domů, bylo mi jasné, že si Michello toho incidentu s krásným neznámým všiml a pěkně zuřil. „Jak si opovažuješ pohledem jen zavadit o jiného muže?! A ještě k tomu na něj takhle zírat?! Myslel jsem, že už jsem tě naučil slušnému vychování a pravidlům, ale ty zřejmě nemáš dost!” křičel a já tam jen tak stála. Emoce byly pryč. Byla jsem smířená s tím co bude následovat víc než jsem si dokázala sama připustit. Udělal ze mě prázdnou schránku. A uvnitř prázdnoty stále planul plamen, dobře skrytý před všemu zraky.

Probrala jsem se celá rozlámaná na ledové zemi. V hlavě mi tepala šílená bolest a hrdlo jsem měla vyprahlé jako poušť. Sklep. Jeho oblíbené místo, kam mě uklidí vždy když jsem mu na obtíž. Vždycky mi tady nechával alespoň láhev vody, ale dneska nic. Napadlo mě, že bych mohla zkusit zavolat Amandu, ale riskovat, že by mě slyšel opravdu nechci. Musím počkat až se on sám uráčí poctít mě jeho přítomností. Samozřejmě je to myšlené v ironii, mnohem radši bych byla kdyby mi sem poslal někoho z personálu a nezajímal se o mě. Zavírám proto oči a oddávám se spánku, který mě aspoň na chvíli odprostí od bolesti.

„Vstávej!” ozývá se hrubě a já si leknutím sedám, kvůli čemuž mi do celého těla vystřeluje bolest. „Bude oběd, běž se umýt a převlíknout. Ať jsi tam za 20 minut, Amanda to ohlídá. Já musím pryč.” oznamuje a zase mizí. S těží se snažím zvednout, ale padám zpět na ledovou zem. Po chvíli snažení a křičení bolestí se ve dveřích objevuje Amanda a spěchá ke mně. „Ach dítě, pořád nechápu jak ti to mohli rodiče udělat.” pomáhá mi na nohy a vede mě přímo do mého pokoje. „Umyj se, pak ti ošetřím rány.” věnuje mi povzbuzující úsměv. „To nebude třeba.” pronesu potichu. Amanda vypadá, že neodstoupí proto jdu pomalu do koupelny.

Sprcha mi trvala dýl než normálně, jelikož mě bolí každá část těla. Navíc voda v řezných ranách nebyla zrovna příjemná. Vracím se do pokoje a pouze ve spodním prádle si sedám na postel, kde už čeká Amanda s lékárničkou. Beze slova se pouští do ošetřování mých ran a já jsem ji za to nesmírně vděčná. „Děkuju.” pokouším se o úsměv, ale zřejmě se nedaří, protože se Amanda tváří opravdu smutně.