Weakness//cz

Please, be okay.. Please!

Všechno se seběhlo strašně rychle. Tmavookého vzali na nosítka a odnesli pryč. Chtěla jsem za ním, ale řekli mi, že to aktuálně není možné. Byla jsem zoufalá a vytočená, protože jsem o něj měla strach a nevěřila jsem těm lidem. Luke tady totiž byl sám. Žádného muže který by vypadal jako bodyguard jsem si v celém klubu nevšimla. Takže jediné v co mi zbylo doufat bylo, že jsou to ti správní muži a že byli poblíž když začala střelba. Z přemýšlení mě vytáhl muž, který mě vzal za paži a táhnul mě ven. Snažila jsem se vyvléknout, tohle zacházení nebylo nic příjemného. „Pusťte mě!" křikla jsem a zamračila jsem se na onoho muže. Jakmile jsem se však setkala s jeho tváří ukázalo se, že jde o Jacksona. ,,Kde je? Kam ho odvezli? Je to moje vina." začala jsem panikařit a vytrhla jsem se mu ze sevření. ,,Clar, uklidni se. Tím, že tady budeš vyšilovat Lukovi nepomůžeš." řekl mírně. ,,Chci za ním." do očí se mi hrnuly slzy. ,,Neměj strach. Teď půjdeme a sbalíme tvoje věci. Pak nasedneme do auta a pojedeme za ním, dobře?" pohladil mě po rameni. Byl to fajn člověk, ale já byla nervózní a měla jsem strach. Slzy se mi kutálely po tváři a já myslela, že zešílím. ,,Ne, chci hned. Prosím." vzlykla jsem. Jackson si povzdechl. ,,Co s tebou mám dělat. Vydrž chvilku." odpověděl a poodstoupil. Poté někomu zavolal. ,,Už se sem vracet nebudeme, stěhování tvých věcí i Funny je zařízený." pousmál se a já přikývla na náznak vděku.

Cesta se mi zdála nekonečná. Neustále jsem prosila Jacksona jestli by nemohl zrychlit. Myslím, že jsem ho tím už pěkně vytáčela. Jenže já nemohla Luka ztratit. Nevím co mezi námi je, nevím co k němu cítím, ale vím, že o něj nemohu přijít. Protože jen s ním se cítím být v bezpečí.

Už 2 hodiny jsem seděla v nemocnici. Moje tělo se třáslo a zoufalstvím jsem si vyryla do dlaní otlačky nehtů. Pořád žádné zprávy. Společnost mi dělal Jackson, který se mě marně snažil uklidnit. Opřela jsem si lokty o kolena a vložila jsem si obličej do dlaní. ,,Vy jste Clarity?" ozval se mužský hlas. Zvedla jsem pohled a setkala jsem se s tváří doktora. Přikývla jsem a okamžitě jsem vyskočila na nohy. ,,Říkal jsem mu, že nyní za ním nikdo nesmí, že musí odpočívat, ale až příliš trval na tom, že vás musí vidět. Dokonce si z ruky vyrval kanylu." osvětlil mi doktor situaci. Takže žije. Dovedl mě k pokoji na konci chodby a otevřel mi dveře. ,,Nechám vás osamotě." pousmál se. Úsměv jsem se mu pokusila oplatit a vtrhla jsem do pokoje. Tmavooký ležel na posteli, vypadal unaveně a měl obvázaný celý pas. ,,Luku." špitla jsem a ukáplo mi pár slz když jsem si sedla k jeho lůžku. ,,Clarity." pronesl tím jemným tónem, který mě vždycky dostával do kolen. ,,Jak se cítíš? Moc se omlouvám, je to všechno moje chyba." vychrlila jsem na něj mezi návalem slz. Uchopil mou dlaň a schoval ji do té své. ,,Mě se jen tak nezbavíš, prcku." pousmál se. Stiskla jsem mu dlaň a políbila jsem ho na čelo. Viděla jsem, jak se mu klíží víčka. ,,Příště prosím tak nevyšiluj, že mě chceš vidět. Mohl sis ublížit." zamračila jsem se na něj. ,,Nejde kvůli tobě nevyšilovat, Clarity. Vlastně to byla jediná věc co jsem dělal celou dobu, co jsi byla pryč." pronesl upřímně. Zalapala jsem po dechu. Nebyla jsem na takovou upřímnost zvyklá, možná to způsobily sedativa. ,,Měl bys odpočívat Luku." pohladila jsem ho po vlasech. ,,Hlavně mi už prosím neutíkej." v jeho očích se zaleskla bolest. A mě píchlo u srdce, najednou jsem si přišla jako zbabělec, že jsem utekla aniž bych si něco nechala vysvětlit. ,,Už tě neopustím." zašeptala jsem, ale on už byl dávno v říši snů.

Zdravím věrné čtenáře, kteří zůstávají i přesto jak mizerně vydávám kapitoly! 😂 Za to se každopádně omlouvám a doufám, že si čtení užijete <3