Weakness//cz

Touches

V noci mě probouzí rachot a známý hlas. „Kurva.” slyším Luka, což mě nutí se zvednout a vylézt z postele. Nechala jsem otevřené dveře, takže si mě hned všímá. „Proboha, jsi v pořádku? Vypadáš hrozně.” vyřknu z části lež. Je pomlácený, jeho triko je roztrhané a špinavé, ale je sakra sexy. „Děkuju.” řekne ironicky a ušklíbne se. „Já.. Děkuju za další záchranu života. Nechceš pomoct nebo něco..? ” dostávám ze sebe opatrně. Jeho oči opět nabírají tmavší odstín, čehož si nelze nevšimnout ani v tomhle šeru. Je mi jasné, kam jeho myšlenky směřují. Stále mimo, jelikož jsem se nestihla probrat, přicházím k němu a natahuji ruku, abych se dotkla jeho tváře. Luke jen stojí a propaluje mě svým tmavým pohledem. Palcem přejíždím po řezné ráně na tváři a zkoumavě pozoruji jeho obličej. Má jemné strniště, jizvu na obočí, jeho rty jsou jemně popraskané, oči má unavené. Ucukávám když mi dochází, co dělám. „Promiň, já.. Jsem rozespalá.” pouštím ruku kolem těla a chystám se odejít, ale Luke mě chytá za ruku a já pod tím nečekaným dotekem naprosto ztuhnu. Měla bych se začít ovládat, nemůžu ho nechávat pořád vyhrávat. Končím zády u zdi. „Co v tobě je, že jsem tě ještě neohnul?” zavrčí mi do ucha. Starý Luke je zpátky. „Nedostal bys mě do postele.” odpovídám a snažím se, aby můj hlas zněl pevně, bohužel si všímám, že tak vůbec nezní a ani Lukovi to neuniká. „Clarity.. Sama víš, že si to nalháváš. Podívej co s tebou dělám.” rukou mi zajede pod volné triko a já zapomínám dýchat. Jeho studené prsty se dotýkají kůže na mých zádech. Je neuvěřitelně blízko a mě se podlamují kolena. „Stačí tak málo, abych tě vyvedl z míry.” zašeptá a posune ruku na moje břicho. „To stačí. ” odstrkuji ho od sebe a mizím v pokoji, neuniká mi Lukův vítězný úsměv.

Plácnu sem sebou do postele neschopná uklidnit svůj splašený dech. Musím se sebou začít něco dělat, sakra! Zvedám se do sedu, abych se napila vody, která leží na nočním stolku, po chvíli si zase lehám.

Dlouhou dobu se mi nedařilo usnout a právě jsem se probudila z příšerné noční můry, celá zpocená, ubrečená a rozklepaná. Skrz pootevřené dveře si všímám, že se u Luka svítí, proto se zbrkle zvedám, abych zavřela. Nechci, aby mě viděl takhle. Jenže veškeré moje plány se hroutí, jakmile dojdu ke dveřím před nimiž tmavooký stojí. Beze slova rozráží dveře a nečekaně mě objímá. Opírám se o jeho svalnatou hruď a slzy mi tečou po tvářích. „Shh, byl to jen sen.” promlouvá hlubokým hlasem a já se trhavě nadechuji. Čekala jsem cokoliv, ale tohle opravdu ne. „Zůstaneš..tu se mnou, prosím?” zašeptám. Luke vydechne a pohladí mě po zádech. „Dobře.” odpovídá po chvilkové odmlce a bere mě do náruče. „Proč k tobě?” ptám se natisknutá na jeho hruď. Nese mě jako kdybych nic nevážila. „Ty nemáš klíč.” odpovídá. Zvedám k němu nechápavý pohled, on to však ignoruje. Chápu, nechce, aby nás někdo viděl spolu. Jemně mě píchne u srdce, ale rychle ten pocit odeženu. Luke mě opatrně pokládá na postel jako kdybych byla z porcelánu. Lehám jsem si na bok zády k Lukovi. Bylo mi trapně když se díval na můj ubrečený obličej. Cítila jsem se neuvěřitelně slabá. Tmavooký mě objímá kolem pasu a svou ledovou ruku opět strká pod moje triko. „Sakra, studíš.” vyjeknu a on jen zamručí. Zavrtím se, abych se od něj oddálila, ale on si mě natiskne ještě víc na sebe. Asi se s tím budu muset smířit. Palcem mi dělá kroužky na břiše a já pomalu usínám. Co se to zase děje, proboha?

Ráno mě budí zima. Jakmile se trochu proberu, zjišťuji, že mě tu Luke nechal samotnou. Zvedám se a pomalu přecházím do své ložnice. Na displeji svého telefonu si všímám, že je už 10 hodin, tudíž jsem zmeškala snídani. I tak můžu zkusit jít něco připravit, protože mám opravdu hlad.

Převlečená v černých kalhotech a šedém triku jdu do kuchyně, v domě je nezvyklé ticho a mě to znepokojuje. Otevírám velkou lednici, ani mě nenapadá, že bych se snažila najít nějakou kuchařku nebo někoho takového. Najednou mi něčí ruka zakrývá ústa a další dvě paže mi zavazují oči. Máchám sebou a snažím se bránit, ale únosci jsou silnější. Táhnou mě ven a pak mě posazují do auta. „Čím jsem si tohle kurva zasloužila!” vypadává ze mě. „Klid Clarity.” směje se známý hlas. „Jacksone? Můžeš mi do prdele vysvětlit co se děje?” ptám se nepříjemně. „Zeptej se Luka.” odpovídá. Sedím s rukami svázanými za zády a jsem dokonce připoutána. „Já ho zabiju.” zasyčím a snažím se pohodlněji usadit, ale s rukama za zády to nejde.

Vytahují mě z auta a kousek mě vedou, najednou mi jeden z nich rozváže ruce a já si rychle sundám šátek a zamračím se. „Soldiere já tě asi vykuchám plastovým nožem.” vyřknu nasupeně a propaluji tmavookého vražedným pohledem. On se jen pobaveně usmívá a to mě sere ještě víc. „Proč tohle? Co jsem ti provedla tak šílenýho, že máš potřebu mě opět unášet?” dupnu. Luka to zřejmě pobaví ještě víc. Netrpělivě pokračuji v propalování pohledem a čekám na vysvětlení. „Bylo mi jasný, že bych tě na snídani nedotáhl a chtěl jsem se trošku pobavit a ujistit se, že fakt potřebuješ lekce sebeobrany, protože takhle se nechat unést je pěkná ostuda.” odpovídá s úšklebkem. Vydechnu přebytečný vzduch a snažím se být v klidu. „Máš štěstí, že u sebe ten plastový nůž nemám a že mám hlad.” řeknu otráveně. „Ale notak, prcku. Na mě přece nemůžeš být naštvaná.” sebevědomě mě pošťuchuje a dává se do chůze. „Nesnáším tě.” zasyčím. „O tom si povíme jindy.” otočí se na mě a mrkne.

Snídaně byla skvělá a hlavně slaná! On mě má asi pěkně přečtenou, nebo o mě má nějakou složku nebo má taky rád slaný snídaně. Nevím, nevím. Každopádně jsem pořád trochu naštvaná, protože tohle nebyl zrovna nejlepší způsob, sám ví, jaký na mě má vliv a že by mě sem dotáhl tak jako tak, ale panáček se musel pobavit a já se teď cítím neskutečně trapně.

„Co se bude dneska dít?” ptám se zvědavě tmavookého na cestě do limuzíny. „Uvidíš.” odpovídá záhadně a mě po těle naskakuje husí kůže.