Weakness//cz

Property

Večírek pokračuje a v domě začíná být veselo, ale bohužel ne z mé strany. Alkohol koluje v krvi většině lidí, kteří se zde nacházejí a já stále sedím jako přikována na židli. Nebudu lhát, mám strach a v hloubi duše doufám, že na ten prstýnek zapomene. Že zapomene zpečetit tohle utrpení.

Michello mě po chvíli zírání na zdobený sloup vyzývá k tanci. Nezbývá mi nic jiného než souhlasit. Jeho hrubé tlusté ruce se dotýkají mých zad a moje tělo se začíná opět třást. Snažím se vypadat statecně a vyrovnaně, ale myslím, že v mých očích pulzuje jasné zoufalství a volání o pomoc. Jenže nikdo tady se k ničemu nemá, všichni mají z Michella respekt a já začínám litovat toho, že jsem se vůbec narodila. Měla jsem utéct a vzít Alex sebou. Jenže to by byla cesta leda tak do hrobu.

Zdálo se to jako věčnost než mě konečně pustil. Táhl z něj alkohol a já už opravdu neměla sílu na to s ním trávit dnešní večer. „Mohla bych si jít lehnout? Není mi dobře.” pokládám otázku. „Dobře, že se ptáš.” zubí se. Stojím s rukama podél těla a čekám na jeho odpověď. „Zítra tě vzbudí Amanda, vezmeš si přichystáné oblečení. A nezapomeň si dát sprchu.” pronáší a dál mi nevěnuje pozornost. Přikyvuji a vytrácím se ve druhém patře.

Se slzami v očích skáču do postele. Kašlu na Michella a nějakou sprchu, kašlu na všechno. Když jsem sem šla, měla jsem aspoň tu špetku odhodlání, ale teď? Potopil mě. Naprosto. Udělal ze mě věc. Majetek. Cítím se jako kus hadru. Nejraději bych zavolala Alex, ale nechci aby o tom Michello věděl. I když.. mohla bych mu tak nepřímým způsobem vzkázat co si o něm myslím. Je to risk, ale co může být horší než tohle? Naděje umírá jako poslední.

Celá ubrečená vytáčím Alexino číslo. „Clarity. ” vydechla úlevně. „Jsi v pořádku?” ptá se starostlivě. Vrtím hlavou, ale pak mi dochází, že to nemůže vidět. „Ne.” zašeptala jsem po chvíli. „Co se děje?” sestřin hlas je naléhavý. „Zakazuje mi všechno a sahá na mě. Kdybys ho viděla.. říkal, že mě čekají tělesné tresty když nebudu skákat podle toho, jak on píská. Jsem tu chvíli, ale už teď ho nenávidím. Nechci aby se na mě díval. Jeho pohled jasně mluví o tom, že by byl schopný mě na místě znásilnit, i před lidmi. Je to kretén a já mám strach..” vyklopila jsem zoufale. „Musíme s tím něco dělat.” pronáší Alex nevěřícně. Zběsile jsem zavrtěla hlavou. „To nejde, dokonce i tenhle hovor monitoruje, je to takový kretén. Myslí si, že má všechno v kapse, ale já se jen tak nedám.” mluvím pevně, ale přesto se mi nedaří zadržovat slzy. „Tohle je nebezpečné, vždyť se všechno dozví.” šeptá Alex. „Já vím, o to mi taky šlo. Musí vědět, co si o něm myslím, že nehodlám být jeho hračka.” naděje se mi vrací, ale nesmím ten plamínek zažehnout moc, protože i vítr je silný. Jenže někdy vítr šíří smrtící oheň. „Budu ti držet palce, hlavně se braň kdyby něco. Nejsi panenka na hraní. Kdybych jenom mohla, tak už jsem u tebe.” její hlas je smutný a unavený. „No nic, budu končit. Utíkej spát. Mám tě ráda.” loučím se se svojí malou sestrou a pokládám hovor.

Ani jsem se neobtěžovala s převlékáním. Bylo mi jasné, že už si takhle dost koleduji a budu mít jeden výprask za ten telefonát, ale já neměla sílu na nic jiného než si sundat ty hnusné podpatky a zavřít oči.

Ráno mě vzbudila Amanda v osm. Zjistila jsem, že není moc výřečná. Možná ji Michello taky vyhrožoval. Navlíkám se do titěrných krémových šatů a na nohy si beru sandále. Musím poznamenat že střih šatů výrazně zvětšuje můj dekolt a kdybych se pokusila ohnout, lidé by mi viděli až do žaludku. Cítím se jako levná holka a tak o mě zřejmě i můj stále budoucí snoubenec i smýšlí.

„Vlasy si dej do drdolu.” pronáší Amanda když stojím u zrcadla. „To chce Michello?” pokládám otázku. Amanda přikyvuje. Takže rozpuštěné. Provokace bude zřejmě moje druhé jméno.

Jeden z bodyguardů mě odvedl do kuchyně a já si nyní sedám ke skleněnému stolu. Michello tady není, což mě trochu uklidňuje, ale je mi jasné, že se za chvíli objeví. Zvedám pohled zrovna když se objevuje Michello s úsměvem na tváři. Ten ale hned mizí jakmile mě spatří. Přidává do kroku a za pár vteřin je u mě. Za vlasy mě vytahuje do stoje a já se pokouším vzpírat. Marně. Jeho stisk sílí. „Tobě nestačí, že máš dostat trest za ten hovor? Říkal jsem, že budeš poslouchat slečinko a takhle poslouchání rozhodně nevypadá.” zasyčel jako had a hodil se mnou o zem. Praštila jsem se do hlavy, ale to mi nebránilo se zvednout. „Já. Nejsem. Věc.” pronáším a odhodlaně mu koukám do očí. „Věci nemluví.” Uhodil mě. Cítila jsem, že mi teče krev z nosu, ale nehodlala jsem se vzdát. Ne teď. Jeho prsty se omotaly kolem mého zápěstí a tím mě donutil kouknout se mu do očí. „Řekl jsem, že budeš poslouchat.” zašeptal a mě přistála nečekaná rána do břicha. Sehnula jsem se a chytla jsem se za bolavá žebra, která se ještě úplně nevzpamatovala z otcova výprasku. Strčil do mě a já skončila na zemi. Už jsem se ani nesnažila zvednout. Padaly další rány a mě se začala objevovat tma před očima. Jenže Michello měl jiné plány. Chrstl mi vodu do obličeje a tím mě jakž takž probral. „Jíst! Hned!” zakřičel, ale jeho hlas se zdál být šíleně daleko. Z posledních sil se zvedám a usazuji se na židli. „Podívej se na mě.” přikazuje mi. Neodvažuji si zvednout pohled. „Clarity.” Moje jméno zní najednou tak příšerně, jako prokletí. Zvedám pohled. Michello vypadá spokojeně. „Jsi můj majetek, doufám že budeš poslouchat, protože příště by to mohlo být horší.” jeho slizký úsměv se mi zarývá do paměti a já mám sto chutí mu ho smazat nejkrutějším způsobem. „Mimochodem..málem bych zapomněl.” z kapsy vytahuje krabičku a hází jí po mě. Poté se pouští do jídla.

Posadila jsem se na postel s již zmíněnou krabičkou a otevřela jsem jí. Zlatý prstýnek zdobený přehnaně velkým diamantem a dalšími malými. Každá holka by si den zásnub představovala jinak, včetně snoubence. Krabičku jsem zavřela a položila jí na noční stolek. Nehodlám ten prstýnek nosit pořád, jen před ním. Stydím se za toho, komu mě rodiče prodali a musím to nějak dat najevo, protože takhle to dál nejde. Znám ho teprve 2 dny a už mám problém s tím se hýbat a pravděpodobně zlomená žebra. Z něj samotného strach nejde, ale z jeho činů ano. Člověk by řekl, že je na mlácení zvyklý, ale nikdy to tak nebude. Já hodlám bojovat, abych si nemusela zvykat.