Osud [Dramione]

7. Omluva?

Taky 13+😂😅
•°•°•°•

Draco:
Když konečně po dlouhém pokecu odešel i Blaise, tak jsme zůstali v domě s Herm sami. Na nic jsem nečekal a přešel k ní, abych ji mohl znovu obejmout. Ta si schovala hlavu do ohybu mého krku.

,,Jsi v pořádku?" Zeptal jsem se opatrně. Věděl jsem, že nejspíš ne, ale musel jsem se zeptat.

Hermiona:
Nešlo ani popsat, jak strašně jsem se cítila. Ronald tu se mnou před chvílí přišel z toho srazu, protože si chtěl promluvit. Tak jsem mu naznačila, ať mluví, ale hned, jak začal řvát, tak jsem toho litovala. Nakonec se celé téma stočilo k Dracovi a dokonce našemu životu v posteli, i když takový život my nemáme. V tu chvíli mi došlo, že je Ronald docela prase, když celé dny myslí jen na TO. Najednou si mě přehodil přes rameno a vypravil se do mé ložnice. Tam mě hodil na postel a začal mě zuřivě líbat a svlékat. Už jsem neudržela vzlyky a začala jsem řvát. Snažila jsem se nějak vymanit z jeho sevření nebo dát nějak najevo sousedům, že se něco děje, ale nešlo nic. Vůbec nic. Nevěděla jsem, co mám dál dělat, věděla jsem, že mi nikdo nepomůže. Sice měl přijít Blaise, ale on nikdy nechodí do domu bez vyzvání, takže by mi stejně nepomohl.

V moment, kdy se dveře do ložnice rozrazily a v nich stál nasraný Draco, ano doslova nasraný, tak jsem věděla, že ho miluju ještě víc, než jsem kdy cítila nebo řekla. Zachránil mě a já jsem mu za to byla vděčná. Bylo mi jedno, jestli jsme se předtím pohádali, prostě toto všechno jde ve chvíli nebezpečí stranou. Když Bystrozorové odvedli Ronalda pryč, tak jsme se ještě chvíli bavili s Blaisem. A když odešel, Draco si sedl a prostě mě jen objal. Věděla jsem, že teď už jsem v bezpečí. Zeptal se, jestli jsem v pořádku a já jsem hodnou chvíli mlčela, tak by se asi hodilo mu odpovědět. Jemně jsem ho políbila na krk a neochotně zvedla hlavu.

,,Jsem tak v pořádku, jak se v této situaci dá." Odpověděla jsem.

,,Chápu. Jestli chceš být sama, tak klidně půjdu." Řekl a povzbudivě se pousmál. Přesně tohle je ten Draco, do kterého jsem se zamilovala.

Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou. ,,Nechci abys odcházel. Už nikdy. Miluju tě." Řekla jsem popravdě a zadívala jsem se mu hluboko do očí, málem jsem se v nich utopila.

,,Neodejdu. Už nikdy. Taky tě miluju." Řekl a usmál se. V tu chvíli jsem si připadala jako v Bradavicích, když jsme spolu začínali.

,,A proč vlastně Blaise nešel s tebou sem na záchranu tvé princezny?" Zeptala jsem se a povytáhla obočí.

,,Chtěl jsem být s tebou aspoň chvilku sám, než by přišli Bystrozorové." Přiznal popravdě a odvrátil zrak jinam. Bylo to roztomilé.

,,Oh, Draco." Vydechla jsem a pohladila jsem ho po tváři. Opět se na mě podíval. Chytl mou ruku položenou na jeho tváři a přitiskl si ji tam ještě víc.

,,Teď mě dobře poslouchej, ano? Nejspíš jsi to na Manoru přeslechla." Řekl a stále se na mě usmíval. ,,Miluju tě a budu tě vždy chránit." Dořekl a políbil mě. Tenhle polibek se ale přece jen o něco lišil. Vždycky naše polibky byly plné citů, ale tady tento mě přesvědčil o pravdivosti jeho slov. Po chvíli jsme se museli od sebe odtrhnout kvůli nedostatku vzduchu.
Znovu jsem ho pevně objala kolem krku a opět jsem si položila hlavu na jeho rameno. On udělal vlastně to samé. Najednou jsem cítila, jak se napnul.

,,Co je?" Zeptala jsem se a trochu se odtáhla, abych na něj viděla. Provinile sklopil hlavu a zadíval se na peřinu.

,,Omlouvám se za to, co se stalo na Manoru. Ale od doby, co jsme se neviděli, tak se začalo vracet to moje staré, zlé chování. Sám nevím, proč tomu tak je, nebo co s tím mám dělat." Řekl a povzdechl si. ,,Nechci se s tebou rozejít a přijít o tebe." Vzala jsem jeho tvář do dlaní a tím ho donutila, aby ke mně vzhédl.

,,Můžeme za to oba dva. Neměli jsme se vůbec hádat." Nadechla jsem se. ,,Ty nejsi zlý člověk, Draco. Ano, neviděli jsme se čtyři roky, ale to neznamená, že jsi automaticky zlý. Na spoustu věcí teď oba reagujeme jinak, ale důležité je, abychom všechny tyto překážky spolu překonali. Zvládli jsme toho opravdu mnoho, tak přece nedovolíme, aby nás rozdělila nějaká pitomá hádka kvůli bydlení, ne?" Domluvila jsem.

,,Už jsem ti říkal, jak moc tě miluju?" Zeptal se a oba jsme se pousmáli.

,,Jo, před chvílí." Odpověděla jsem. On dělal, že přemýšlí.

,,Tak to si bohužel nepamatuju." Ušklíbl se nakonec a políbil mě.

Pak už se z těchto polibků začaly stávat polibky chtivé a plné vášně a lásky. Začala jsem mu pomalu mezi polibky rozepínat knofíčky od košile, až jsem ji z něj nakonec strhla. On mě jediným pohybem přetočil pod sebe a líbal mě na krku. Musela jsem vydechnout, nad čímž se on jen pousmál. Pomalu mi vyslékl tričko a kalhoty a odhodil je někde do pryč. Na moment se odtáhl a zeširoka se usmál. Trošku jsem se začervenala, nejen proto, že to bylo moje poprvé, ale i kvůli jeho pohledu.

,,Nestyď se. Jsi nádherná a já tě miluju." Zašeptal a opět se vrhl na moje rty. Nad našimi hlavami jsme si propletli prsty.

Poté jsem ani já nezůstala pozadu a začala jsem mu rozepínat pásek od kalhot, které jsem nakonec z něj taky strhla. Zastavil mě gestem ruky. Nechápavě jsem se na něj podívala.

,,Nechci ti ublížit, jestli nejsi připravená a jsi ještě-" Řekl pochybovačně, ale já ho ihned přerušila.

,,To je v pohodě. Já ti věřím." Řekla jsem a pokračovala.

Už nás dělily jen dva kusy látky, které za chvíli už taky ležely na zemi. Pak už víme, co se asi stalo...

Dobře, už s takovýma scénama končím😂😂 Ale i tak doufám, že se líbilo😅❤

Jinak jsem začala nový příběh More Than Friends?
Včera jsem vydala prolog a dneska vyjde první kapitolka🥳😍

💜Kiki💜