Osud [Dramione]

30. Konečně zase spolu

Hermiona:
Co jsem to provedla? Naše dítě nejspíš nebude v pořádku... Jsem hrozná budoucí matka! Fakt hrozná!

A ještě k tomu nemůžu jít za Dracem! Oni mě tu snad chtějí všichni zabít! Anebo se zabíjím sama, jo, to je taky možnost.

Už se asi dvě hodiny nehybně dívám do stropu a přemýšlím. Přemýšlím nad vším, co se stalo a nedejmerline ještě stane. Probudí se konečně Draco nebo mě tu, na tomto prokletém světě, nechá samotnou? A co bude s naším prckem? Co když budu muset potratit? Já to všechno nezvládnu... Pomalu ztrácím naději na to, že bude všechno jako dřív...

Zaslechla jsem, jak někdo otevírá dveře. Nenamáhala jsem se ani podívat, kdo to je, protože jsem věděla, že to je Narcissa.

,,Hermiono? Mám pro tebe dobrou zprávu." Řekla mi, ale mně to v tu chvíli bylo úplně jedno. ,,Bude se ti to líbit." Dodala, když jsem se pořád neměla k odpovědi.

,,Hmm." Zabručela jsem.

,,Podívej se na mě." Rozkázala mi a já jsem ji chtě nechtě poslechla.

,,No?" Zeptala jsem se.

,,Teď zavři oči a napočítej do tří." Řekla a já jsem se na ni tázavě podívala. ,,Věř mi."

Nejistě jsem zavřela oči a pomalu napočítala do tří a oči otevřela. Totálně jsem zkameněla a bleskově se posadila.
Přede mnou stál...

,,Draco?" Zašeptala jsem překvapeně a začaly mě v očích pálet slzy. Jedna osamělá stekla dolů. Draco mi ji pohotově setřel a sedl si vedle mě.

,,Už jsem tady. Všechno už bude v pořádku." Zašeptal a vtáhl si mě do objetí. Rozvzlykala jsem se. Přimáčkla jsem se k němu ještě víc, pokud to vůbec šlo, a omotala jsem mu nohy kolem pasu.

,,P-promiň, D-Draco... J-já za to
n-nemůžu..." Řekla jsem mezi vzlyky.

,,Za co?" Zeptal se tiše.

,,N-naše m-miminko... J-já jsem mu 
n-nechtěla..." Pokračovala jsem.

,,Já vím." Zamumlal mi do ramene mezitím, co já jsem do toho jeho brečela.

,,P-promiň... N-nebuď na mě naštvaný..."

,,Nejsem na tebe naštvaný. Vždyť tě miluju." Odvětil a zesílil stisk kolem mého pasu.

,,T-taky tě miluju." Řekla jsem mu. Nějakou dobu jsme seděli v objetí a pak jsme se od sebe mírně odtáhli, abychom si viděli do očí. Draco taky brečel. Pomalu jsme se k sobě naklonili a konečně znovu spojili naše rty v jedny. Jak jen mi tohle chybělo... Po chvilce, která mi připadala jako hodiny, jsme se odtrhli.
,,Pamatuješ si všechno?" Zeptala jsem se ho slabounkým hlasem. Všimla jsem si, že Cissa se mezitím vytratila z pokoje.

,,Ano." Pousmál se.

,,Úplně všechno?" Chtěla jsem se ujistit. Pobaveně zakoulel očima a přikývl. Usmála jsem se. ,,Mám tě zpátky." Zašeptala jsem skoro až nevěřícně. Není to sen? Snad ne.

,,Máš." Přitakal. Vzala jsem jeho obličej do dlaní a pořádně si ho prohlédla. Teď, když se usmívá, vypadá mnohem lépe, než když nehybně ležel bez jakéhokoli výrazu. Palci jsem ho pohladila po tvářích, spokojeně jsem se usmála a spustila ruce k těm jeho, abych je mohla stisknout.

,,Ani nevíš, jak moc jsem se bála..." Zamumlala jsem.

,,Vím. Slyšel jsem tě." Řekl a já jsem se na něj překvapeně podívala.

,,Vážně? Jak jsi mě mohl slyšet?" Zeptala jsem se zvědavě.

,,To už si moc nepamatuju, ale vzpomínám si, že jsem tam trpěl..." Odpověděl zamyšleně.