Bezcitný 2 - NIAM

6. kapitola

"Dobrý den, Pane Horane. Budete si něco přát?" Zeptá se mě příjemně vypadající starší paní s jídelním vozíkem vedle sebe. "Ne zatím ne, děkuji. Jen nechci být po celou dobu mého pobytu rušen. Děkuji." Pokojská přikývla a začala odcházet. Už jsem chtěl zavřít, ale ještě mi začala něco říkat. "Jo a ještě ,Pane Horane, na recepci na vás čeká nějaká dívka." Trochu jsem se divil tomu, co řekla, ale jen jsem přikývl, vzal si klíč od pokoje a šel na recepci. Už jsem se chtěl na recepci zeptat, kdo na mě čeká, ale vyrušil mě neznámý ženský hlas, který byl až moc vysoce posazený. "Dobrý den ,Pane Horane. Já jsem Janine, vedoucí vaší pobočky tady v Londýně. Je mi ctí, že jste se sem konečně přijel podívat." Achh bože, stůj při mě. Vykouzlil jsem úsměv a chtěl něco říct, ale přerušila mě. "Ještě než mě začnete úkolovat, tak prý budete potřebovat vědět o mě pár věcí. Takže Jmenuji se Janine Berry(ová). Je mi 29 let a vaší londýnskou pobočku vedu už dva roky. Pocházím z bohaté rodiny, ale rodiče se rozvedli a já jsem zůstala u táty, jelikož matka nedostala kvůli předmanželské smlouvě žádné peníze. Mám dvojče, sestru, která nebyla moc chytrá a po rozvodu rodičů šla s matkou. Od té doby jsem jí neviděla...." Usmála se na mě malá blondýnka, která si teď namotávala vlasy na prst."....jo a jsem nezadaná." No, tak tohle mi stačilo. "Výborně, tak tohle mi stačí. Jste tady jen kvůli tomu, nebo ještě něco?" "No měli by jsme s tím sháněním toho klienta pohnout, protože volal ten...no... ten chlap, kvůli kterému jste tady. Nevím jak se jmenuje. No volal, že chce aby to bylo co nejrychleji, už se nemůže dočkat svého  nového objevu." Uculila se a znovu si namotala vlasy na prst.  "No sice jsem si chtěl jít lehnout, ale tak pojedeme do té léčebny, kde má být. Asi ho hned nepropustí, ale aspoň dneska zjistíme jeho zdravotní stav a za jak dlouhou dobu bude schopen letět s námi." "Výborně, tak jdeme."

Jeli jsme asi hodinu, když jsme dorazili k velkým vratům, které byly obtočené ostnatým drátem. To samé bylo po plotě, který vedl kolem celého pozemku. Otevřelo se okno na vrátnici a z něj se vyklonil muž, asi tak kolem 30 let. "Dobrý den, co potřebujete?" Měl příjemný hlas. Jako Liam. Zatřepal jsem hlavou, abych vyhnal myšlenku na muže, který mi tak moc chybí a já ho já ho už nikdy neuvidím. To jsem ale netušil, že to není tak úplně pravda... "Pan Horan jede navštívit doktora Johnsona. Měl byste o tom vědět." Muž sáhl pro papíry, chvíli v nich četl a potom se podíval zpátky na našeho řidiče. "Dovnitř vám pustit můžu, ale musím vidět, jestli opravdu vezete Pana Horana." Řidič přikývl a stáhl zatemnělé okýnko. Muž došel k mému okýnku, podíval se dovnitř, podal mi vizitku, na které bylo nejspíš jeho číslo a potom poodstoupil. "Můžete jet."Na jeho povel se řidič rozjel a po chvíli jsme zaparkovali u velkého bílého domu. "Pfff si nějak troufal." Ozve se vedle mě Janine. "Ukažte Pane, támhle je koš, já to vyhodím."Usmála se a mě v tu chvíli něco napadlo. "Nene, to je dobrý, děkuji." A uklidil jsem si lísteček do kapsy. Janine se chvíli tvářila překvapeně, potom ale zvedla hlavu, hodila vlasama a začala odcházel. 

Vešli jsme dveřmi do místnosti plné mužů a žen s bílými plášti. Chtěl jsem najít doktora Johnsona, ale nevěděl jsem jak vypadá. Začal jsem procházet kolem doktorů a pohledem jsem sjížděl na jmenovky na jejich pláštích. "Promiňte, vy jsme Pan Horan, že ano?" Ozvalo se zamnou a já se otočil. "Janine, co blbneš? Pojď a pomoc mi  najít Johnsona." Pokroutím očima, ale potom si uvědomím, že má jiné oblečení než měla předtím. "Ty jsi se převlékla?" "Jmenuji se Linsdey." Řekli jsme na stejno. "Moment..." Vzal jsem ji za ruku a pohledem jsem v místnosti vyhledal Janine. Stále opřená o zeď v rohu místnosti a něco dělala na  mobilu. "...pojď." Řekl jsem jednoduše a i s Linsdey za ruku jsem se rozešel směrem Janine. Už jsme byli skoro u ní, když zvedla pohled. Nejspíš se mě chtěla na něco zeptat, ale hned jak uviděla osobu za mnou tak jí spadl úsměv z tváře a zatvářila se víc jak překvapeně. "Linsdey? Jsi to ty?" Pustil jsem její ruku a trochu poodešel, abych jim nechal prostor. Z toho, co se tady teď stalo jsem pochopil, že tohle je ta "ztracená" sestra Janine. "Janine, co tady děláš, já myslela, že žiješ s tátou v Torontu." Chtěl jsem se otočit a odejít pro pití, ale v tu chvíli jsem za sebou uslyšel hlas. "Linsdey, tak jsem už?" Já ten hlas znám. To je... Otočil jsem se a uviděl ho. "Liame..."

_______________________________________________________________________________

Ahoj hrozně se omluvám, že dlouho nebyl díl, ale bylo toho moc a taky jsem neměla náladu. Teď už je ale po přijímačkách a i po výsledcích a s radostí vám oznamuji, že jsem přijatá tam, kam jsem chtěla.. No jinak k příběhu... Když jsem psala tenhle díl, tak jsem se cítila jako čtenář a už se nemůžu dočkat na ten další díl... Káťa<3

JINAK MI MŮŽETE NAPSAT, CO SI MYSLÍTE A JAK BYSTE CHTĚLI ABY SE TO VYVÍJELO...