Bezcitný 2 - NIAM

16. kapitola

Přešel jsem k němu a podíval se na něj. „Pojď dovnitř." Ignoroval jsem jeho otázku a odemkl svůj dům. U dveří jsem se zul a čekal, že Thomas udělá to samé, ale nestalo se tak. Nechtěl jsem to řešit. Tak to potom vytřu... Přešel jsem do kuchyně, kde jsem se zastavil. Podíval jsem se za sebe, jestli tam stojí. „Dáš si něco k pití?" Odtrhl pohled od fotek na stěně a podíval se na mě. „Kafe." Otočil se zpátky ke stěně. Až teď jsem si všiml, na co tam kouká. Byl to obrázek mě a Liama ze střední. Stáli jsme vedle sebe, on mě objímal jednou rukou kolem pasu a já se mu koukal do očí a smál se. Smál se, tenkrát byl jediný, kdo mě dokázal rozesmát, změnil mě. Možná bych měl začít výt znovu takový, jako jsem byl na střední. Nebo alespoň na lidi, kteří mě neznají. „To je ten Liam?" Vytrhl mě naštvaně ze zírání na tu fotku Thomas. „Thomasi, nechci s tebou řešit Liama, chci vědět, co chceš, abys už mohl zase odejít." Zamračil se na mě a já pocítil ten pocit strachu, který jsem měl vždy v našem vztahu, když jsem věděl, že se mu něco nelíbí a něco mi udělá. Sice jsem už nebyl tak hubený, jako dříve, ale on byl oproti mně pořád větší. O hodně větší. Ale to většina kluků nebo chlapů. Začal se ke mně přibližovat, tak jsem začal z instinktu couvat, až jsem zády narazil na linku. Natiskl se na mě a rukou mě chytil pod krkem. Zatím to nebylo nijak silně, ale stejně to nebylo nic příjemného. 

„Tak se zeptám jinak. Kdo je kurva Liam a co s ním máš?" Byl naštvaný, hodně naštvaný, věděl jsem, že mi něco udělá a také jsem věděl, že se sám nedokážu ubránit. „Li-iam je můjj býval-ý klukk ze stře-dní." Trochu povolil stisk na mém krku, tak jsem se zhluboka nadechl. „Ten, který bral drogy a o kterém jsi nikdy nechtěl mluvit?" Podíval jsem se mu do očí. „An-no ten." Na chvíli to vypadalo, že už Liama nebude řešit, ale pak svůj stisk na mém krku zesílil ještě mnohem více. „Ale když je to tvůj ex ze střední, tak proč si si myslel, že ti píše?!" „Tho-masi prossím pust mě, on je teď můj klie-nt, proto js-em ssi to mysl-lel..." Podíval jsem se mu do očí... „...bolí t-to." Přesunul pohled z mých očí na ruku, kterou mě škrtil. Ve tváři se mu na chvíli objevilo zděšení, což jsem moc nechápal, ale moc nebyl čas to řešit. Thomas mě nečekaně pustil z čehož moje tělo spadlo na zem a hned mi začaly slzy sjíždět po tvářích. Zvedl jsem pohled k tomu člověku, který mi tuto bolest způsobil, ale stihl jsem zahlédnout už jen pryč běžící postavu. 

Přitáhl jsem si kolena k sobě, složil do nich hlavu a propukl v pláč. Ozvalo se třísknutí s dveřmi a mě hned prolétla hlavou myšlenka, že si svůj útěk rozmyslel a že se vrátil. Chtěl jsem se zvednout, fakt moc jsem chtěl, ale nešlo to, neměl jsem na to energii. Nemohl jsem popadnout dech. Proto jsem začal jen potichu šeptat. "Ne-e prosím Thomas-si, j já.." "Nialle!" "Nialle, jsi tu?" Slyšel jsem velmi povědomé hlasy z příchozí haly. Zvedl jsem hlavu a uviděl jsem je, jak přiběhli ke mně. Jeden menší, trošku delší tmavě hnědé vlasy a pronikavé modré oči. Druhý vysoký, dlouhé hnědé vlasy a zelené oči. "Kluc-ci, j já...." A pak už si nic nepamatuji.

________________________________________________________________________________

Takže abych byla upřímná, tak poslední kapitoly se mi moc nelíbí a nejsem moc spokojená, ale stejně tu máte další . :)

ENJOY, KÁŤA<3