Bezcitný 2 - NIAM

10. kapitola

Liam

Probudil mě budík v 5 ráno. Vstal jsem z hotelové postele a vyrazil do koupelny, kde jsem si svlíkl boxerky a vlezl do sprchového koutu. Po rychlé sprše jsem se oblékl dobalil si poslední věci a s kufrem jsem se vydal k recepci, kde jsem chtěl zaplatit pokoj, ale kluk na recepci mi řekl, že už je to zaplacené. Hned jsem pochopil, že to zaplatil Niall. Nechtěl jsem o něm přemýšlet, protože mi došlo, že co včera říkal byla pravda. Musím na něj přestat myslet. Poděkoval  jsem za pobyt a chtěl se vydat na metro, abych se dostal včas na letiště. 

Když jsem vyšel před hotel zastavil mě nějaký muž. "Dobrý den Pane Payne, jste tu přesně na čas. Pojďte ať jste na letišti včas. Pan Horan říkal, že nevíte o tom, že vás povezu na letiště, takže se nebojte a nesedejte." Řekl jsem jen děkuju a nasedl do černého range roveru. (Jak jinak že :))

Vystoupil jsem na letišti a řidiči, který ani nevím jak se jmenoval,  jsem poděkoval a vstoupil na letiště bránou 12. Hned jak jsem vešel, jsem uviděl Nialla a tu jeho asistentku. Došel jsem k nim. "Dobrý den Pane Horane. Jsem tu o deset minut dřív, snad to nevadí." Vyrušil jsem ho, když psal něco do telefonu. Podíval se na mě lehce naštvaně, asi něco řešil. "Ahm..Jo dobrý den, výborně, tak jdeme." Řekl a rozešel se zpět ven. Nechápal jsem a tak jsem se zeptal Janine, která šla vedel mě. "Tady jsme měli pouze smluvené místo na potkání, 1. třída má zvlášť odbavení i vstup do letadla. Proto jsme tu taky nemuseli  být dvě hodiny předem, ale jen hodinu." 

Vešli jsme do menší haly, kde byla pouze jedna přepážka na odbavování. Stoupli jsme si za muže, který právě pokládal svůj kur na pás. Když jsme přišli na řadu mi, tak k nám přiběhl mladý kluk a začal dávat kufry na pás. V tu chvíli jsme nechápal, proč to neděláme sami, ale pak mi to došla. Vždyť je to Niall, teda Pan Horan. "Děkuji, Leonarde. Jdeme, pojď." Prošel přepážkou a už jsme byli v tunelu, který vedl do letadla. Zvláštní, že to je mnohem jednodušší, jak v normální business třídě. Sedl jsme si na svoje místa a přišla k nám stevardka. 

V Niallově očích se objevilo zděšení. "Aaa Dobrý den Pane Horane, to máme ale štěstí, že letíme zase spolu, že?" Niall se na ní jen usmál, ale i slepej by poznal, že to byl falešný úsměv. Objednali jsme si u ní pití a ona odešla. Až teď jsem si uvědomil, že s námi není už nějakou dobu Janine. "Kde je Janine?" Zeptal jsem se Nialla, který zase ťukal něco do telefonu. "Ona s námi neletí, pracuje na pobočce naší firmy tady v Londýně." Na to jsem mu odpověděl jen 'aha' a hlavou jsem se opřel o opěradlo za mnou. Chtěl jsem jen na chvíli zavřít oči, ale po nějaké době, co Niall stále psal na telefonu jsem usnul. Nestihl jsem ani vzlítání. 

"Liame, Liame vstávej." Začala mě budit máma. "Mami ještě pět minut, prosím." Chci ještě spát."Liame proboha vstávej, už jsme poslední v letadle, nejsem tvoje máma, dělej." Najednou jsem si uvědomil, že s mámou asi nejsem a že jsem s Niallem v letadle. "Jo dobrý, můžeme jít jsem vzhůru." Zvedl jsem se tak rychle, až se mi zamotala hlava a musel jsem se chytit sedačky. "Pane na nebi Liame, jsi v pořádku?" Začal vyšilovat Niall. "Ahm..teda jsi v pohodě?" Chvíli jsem na něj koukal jak na zjevení, jestli si vážně myslí, že to zakecal, ale asi vážně jo, protože  k tomu už nic neřekl. "Jo jsem, v klidu." Vzali jsme si příruční zavazadla a vyšli ven z letadla, kde už byli naše kufry. Přišel řidič, který vzal kufry a přes halu jsme se vydali do auta. Co mě ale překvapilo byli novináři, kteří si Nialla hrozně 'nenápadně' fotili. "Toho si nevšímej, to je normální." Otočil se na mě zatímco nasedal na zadní sedadlo auta. "Jo, okej."

"Jo a Rulfe, jak je Simonovi?" Promluvil z ničeho nic Niall. Cože? On má Niall přítele? Aha, tak to potom chápu, že se mnou nechce nic mít. "Ale jo jde to Pane, zítra ho pustí z nemocnice a za týden už prý může nastoupit do práce. Říkal, že se moc omlouvá, že jste musel do Londýna, když tam nerad jez..." "Jo dobrý, děkuji za informace." Přerušil ho Niall. Takže jeho přítel je v nemocnici a je to taky jeho zaměstnanec? A on nechtěl jezdit do Londýna. Zvláštní. "Jo a Pane Payne, dva dny, než se budete mít schůzku s vaším par..ehm..tnerem, tak vám ubytování hradí naše firma, tady v tom hotelu, potom vše hradí on." Vyjeveně jsem koukal na hotel o kterým mluvil. Byl to obrovský, moderní hotel na kterém bylo napsáno Ty Warner Penthouse. "No tak jděte, já už se těším domů." Poděkoval jsem mu, usmál se na něj a s kufrem jsem došel k recepci, kde mi přidělili pokoj. 

________________________________________________________________________________

Takže včera díl, dneska díl. Mám super psací náladu, takže uvidíme, jak dlouho to vydrží. Snad se líbí. Love u<3

Káťa<3