The Protector [SasuSaku] CZ

2.Kapitola

Nikdy by mě nenapadlo, že se mi dostane starosti od Uchihy Sasukeho. Znala jsem ho málo, spíš z té jeho nedostupné stránky. Hodně jsem o něm slyšela, podle jiných lidí to byl naoko tajemný mladík, který si jen tak někoho nepřipustil k tělu. Na druhou stranu, měla jsem tu možnost ho vidět i z jiné stánky. Tehdy u nás v kavárně kde se měl sejít se svým bratrem, který nedorazil. Ten jeho zoufalý pohled, když mě prosil  jestli by šlo tu být ještě chvíli, ten pohled kdy si tak moc přál, aby  jeho bratr dorazil i přesto, že už bylo po zavírací době.. Ten mě přesvědčil, že slavný Uchiha, vždy s kamennou tváří, není jen kus skály. Ale, že je to i velmi citlivý člověk. 

Ale i přes to jsem nechápala, proč má o mě najednou takovou starost. Skoro jsme se neznali.

Vrátila jsem se k mladíkovi, který se rozhodl dělat mi společnost. Nevěděla jsem ani jak se jmenuje, ale bylo mi to celkem jedno. Tajně jsem doufala, že se objeví Ino, Hinata nebo někdo z holek a já s nimi budu moc v klidu odejít. Ino se něčemu smála na baru a viděla jsem Saie, jak má dlaň na jejích zádech a něco jí říká. Hinata stále seděla u bazénu a poslouchala Naruta, který jistě vyprávěl nějaké hrozně vtipné historky a vtípky, kterým se převážně smál on. TenTen se pohupovala s Nejim do rytmu nějaké slaďárny a já si s povzdechem sedla zpět na stoličku. Dopila jsem poslušně svůj drink a zaměřila se na hnědovláska. Nechápala jsem, co proti němu Sasuke měl. Možná působil trochu namyšleným dojmem, to ale mladý Uchiha taky.

,,Pojďme někam jinam" vytrhl mě z úvah a zvedl se. Podal mi ruku a já ji nejistě přijala. Vedl mě někam pryč, děsilo mě až jak moc působil, že se tu vyzná. 

Gaarova zahrada byla vskutku obrovská. Došli jsme k pěknému altánku v rohu zeleného placu. Kolem bylo pár stromů. 

,,Divné, že tu nikdo není" podotkla jsem.

,,Všichni se drží u bazénu ve středu komplexu" pokrčil rameny můj doprovod. Byla to pravda.  Sídlo bylo postaveno do skoro čtvercového tvaru a uprostřed mezi budovami se nacházel bazén s nevelikým placem trávy a dlážděné terasy. A kolem budov z vnější strany se rozkládala veliká zahrada s jezírkem a tímhle rozkošným altánem. Vše se dělo uvnitř, tady nikdo nebyl.

,,Co tu budeme dělat?" nervózně jsem se ošila.

,,Víš, že jsi fakt neodolatelný kus?"

Zmateně jsem vytřeštila oči, když se ke mě přiblížil a chytl mě za pas. Pokusila jsem se couvnout, ale narazila jsem do lavičky a on toho využil. Zatlačil na mě a já si musela sednout. Tyčil se přede mnou a ve tváři mu naskočil zlomyslný úšklebek. 

,,Myslím, že je čas se vrátit" pípla jsem a snažila se uniknout jeho pichlavým očím a všetečným dlaním, které hladily má ramena. Začala jsem zoufat, tohle nebylo dobrý. Veškeré mé pokusy setřást ze sebe jeho ruce nebo ho odstrčit stranou, končily neúspěšně. Co mám dělat?

Přejel prsty po mé tváři, surově mě popadl za bradu a zvedl mi silným škubnutím hlavu. 

,,Prosím.. nech mě odejít" vysoukala jsem ze sebe přes velký knedlík v krku. 

,,Ale Sakuro. To není v mém plánu" uchechtl se a vrazil koleno mezi má stehna. Pokoušel se je od sebe roztáhnout, já ale tlačila co mi síly stačily, aby zůstaly co nejvíce u sebe. Nešetrně mě drapl za vlasy a smýkl se mnou do strany. Bouchla jsem se do hlavy a chvíli viděla rozmazaně. 

Poté se cosi seběhlo hrozně rychle. Něčí paže ho prudce otočili a dotyčný mu vrazil pěstí. Zakymácel se s krvavým nosem se vrhl na toho, kdo se rozhodl mi pomoci. Mírně se mi motala hlava, ale viděla jsem, jak onen násilník dostává jednu ránu za druhou. Po chvíli se vzpamatoval a údery začal oplácet. Zasadil několik dost velkých ran, ale stejně neměl šanci. Skončil na zemi s rozmláceným obličejem. Třásla se mi brada a slzy mi tekly proudem. Mohla jsem být znásilněna. Nějakým cizím klukem. Ani jsem si nevšimla, že můj zachránce přišel ke mně.

,,Sakuro. Jsi v pořádku" klekl si přede mne, ale já už ho poznala podle hlasu.

,,Sasuke-kun.." pípla jsem, ,,proč jsi mi pomohl? Hnusně jsem tě odpálkovala" 

,,To sice souhlasím, ale nejsem zase až takový necita, abych nechal podobné hajzly znásilňovat či jinak nevhodně obtěžovat holky" zkoumavě si mě prohlédl. ,,Jsi v pořádku?"

,,Trochu se mi motá hlava. Uhodila jsem se do ní" zamumlala jsem. To už mě jeho silné paže vzali do náručí a on mě nesl do Gaarova domu. 

Vynesl mě až do druhého patra, kde se měla nacházet jedna z koupelen. Podle něj tam není riziko přeplnění lidmi. Měl pravdu. V koupelně v druhém patře bylo prázdno. Až na Temari.

,,Proboha" křikla, když si nás všimla. ,,Co se stalo?"

Sasuke ji rychle popsal událost a adresoval ji k altánu, kde ležel on. Temari nasadila svůj vražedný výraz a vyřítila se z koupelny. 

Posadil mě na okraj vany a znovu se na mě podíval. 

,,Máš odřený spánek.  I tam je trochu krve" pronesl a začal hledat lékárničku.

,,Sasuke.." pípla jsem. ,,Jsi zraněný..to kvůli mně.. Nemusel jsi.." blekotala jsem, když jsem si všimla, že mu z koutku úst vytéká pramínek krve. Byla jsem tak hloupá. Přece mě varoval a já se mu vysmála. 

Pohotově si ho otřel a mávl rukou.

,,Nic to není. Podstatný je, že se vážně pokusil ublížit tobě" svraštil obočí.

Svěsila jsem hlavu a přitiskla stehna co nejvíce k sobě, co to jenom šlo. Připadala jsem si zahanbená. Stále jsem byla panna a ta představa, že jsem o to právě málem přišla a ještě tímto způsobem, mě hrozně moc rozčilovalo a rozlítostnilo. 

Opatrně mi vyčistil ranku. Pomohl mi postavit se na rozechvělé nohy.

,,Točí se ti pořád hlava?" chtěl vědět.

,,Ne. Už je to dobré" 

,,Dobře, vrátíme se dolů.. Nebo by jsi možná měla jít domů. Klidně tě odvezu" namítl.

Přikývla jsem. Na večírek jsem už neměla náladu. Přijala jsem nabídku a vydala se za Sasukem k jeho autu. Vzali jsme to jiným východem, abychom nebyli zdržovaní ostatními. Sasuke mi otevřel dvířka a já vklouzla na sedadlo spolujezdce. Zapnula jsem si pás a čekala, až pojedeme. Nastartoval a vyjel. Nadiktovala jsem mu svou adresu a on ji zadal do GPS.

,,Děkuji ti" prolomila jsem ticho v půli cestě. ,,A omlouvám se. Měla jsem tě poslechnout"

,,Hm.. Jo. Někdy jsi očividně tvrdohlavá" pronesl a soustředil se na řízení. 

Neměla jsem na to co říct, koneckonců to byla pravda. Nenápadně jsem ho během cesty pozorovala. To jak se ležérně  opíral o opěradlo sedačky, jednu ruku měl zpola vystrčenou ven z okénka a druhou držel pevně kožený volant. Pohled upíral pevně dopředu a jeho obličej nesl tvrdé rysy. Pramínky černých vlasů mu padaly do očí, ale on vypadal, že mu to nevadí.

Zastavil před mým domem.

,,Děkuji" vydechla jsem a odepnula bezpečnostní pás. 

,,V pohodě. Není zač" kývl. 

Pomalu jsem otevřela dveře od auta. Čekala jsem, že ještě něco řekne, ale on mlčel a hleděl před sebe. Je tak zvláštní. V jednu chvíli se tak moc stará a v další se tváří, že nic. S tichým povzdychnutím jsem vystoupila a jemně zabouchla. Přes přední sklo mi pokývl na pozdrav, nastartoval a odjel. Zmateně jsem za ním hleděla. Nemohla jsem se zlobit. Byl to Uchiha a co jsem věděla, prostě takový je.

Doma jsem si napustila vanu a naložila se do horké koupele. Omyla jsem ze sebe ten nepříjemný pocit, co jsem stále cítila na své pokožce. Poté jsem asi půl hodiny jen tak ležela, než na mě nezabouchal otec s připomenutím, že tu nejsem jediná.

Rychle jsem se osušila, hodila na sebe župan a zmizela ve svém pokoji. Měla jsem hromadu zpráv od Hinaty a Ino, které se dožadovaly odpovědi na to, kam jsem zmizela. Věděla jsem, že mě čeká hodně vysvětlovaná, ale to nepospíchá.

Položila jsem se na postel a s pohledem upřeným na strop, jsem přemýšlela o celém dnešním dnu.