The Protector [SasuSaku] CZ

15. Kapitola

,,Tvá matka byla normální člověk. Ale tvůj otec.. byl jeden z nich"

Jen co pronesl tyhle věty, zatmělo se mi před očima. Ne. Co to povídá? Proč říká takové věci? Však to je totální nesmysl. Jak by něco takového mohlo být vůbec možné?

,,Sak, jsi v pořádku?" dozněl ke mně Sasukeho hlas. Slyšela jsem ho však velice slabě. Jakoby na mě hovořil z velké dálky. Nebo přes zeď. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela oči. Znovu se nade mnou skláněl, zapíral se jednou rukou o madlo křesla a tvářil se nadmíru starostlivě. 

,,Snažíš se mi tu namluvit, že můj pravý táta je nějaký pekelník?" povytáhla jsem obočí a nevěřícně se uchechtla. V hlavě se mi právě odehrával chronický výbuch všeho. Zírala jsem Sasukemu do očí a pohledem ho prosila, aby prostě řekl, že si dělá srandu. To se však nestalo.

,,Mrzí mě to, Saky. Ale je to tak. Tvůj otec.. patří k padlým andělům.. Proto jsi tak důležitá"

,,Takže jsem taky svrženec z nebes? Pak teda nechápu, proč by mě chtěli zabít"

,,Trochu jsem po tom pátral.. a mám jistou teorii" začal přecházet po místnosti, zatímco já se pokoušela vsáknout do křesla. Což se mi samozřejmě nepodařilo.

,,Tvá matka měla podle mého něco do činění s někým z mé rodiny. Možná nějaký románek, kdo ví. Každopádně, to tvůj otec nedokázal překousnout a přísahal pomstu. Proto po tobě jdou. Ona od něj chtěla utéct a ochránit tě. Oni jistě vytušili, že se spojíš s se mnou. Protože já jsem ten vyvolený. Když dostane nás oba, smázne dvě mouchy jednou ranou. Pomstí se Uchihům, kteří nabídli pomoc tvé matce. A zároveň i jí, protože kvůli tobě od něj odešla. Myslím, že se bála, že se ti něco stane a asi nechtěla, aby jsi měla takový život"

Zírala jsem na něj, neschopna slova.

,,A kde je má matka teď?" vyslovila jsem otázku a cítila, jak mě polévá ledový pot. Sasuke nějakou dobu mlčel.

,,Je mrtvá. On ji zabil. Před tím, než se to stalo ti našla adoptivní rodiče. Musela předem tušit, že to nedopadne dobře a tak chtěla zachránit aspoň tebe. Dopřát ti možnost, mít normální život.." hlesl a soucitně na mě hleděl.

,,Ale.. když byla pod ochranou tvého rodu.. proč jí neochránili?" vykřikla jsem a cítila, jak se mi slzy derou ven. Tu ženu jsem neznala, ale stejně jsem náhle pocítila silné pouto, jako kdyby to bylo teprve včera, co zemřela. 

,,Ten požár, Třešničko. Pamatuješ co jsem ti vyprávěl? Nezemřeli jen příslušníci mého rodu, ale zesnula s nimi i neznámá růžovlasá žena.. tvoje máma" odvětil smutně a natáhl se po mé ruce. 

Ucukla jsem a vyskočila na nohy. Soucitně pozoroval mé roztěkané pohyby a nic neříkal. Jeho oči jasně prozrazovali, že naprosto chápe, jaká bouřka emocí se ve mně právě odehrává.

,,Půjdu na chvíli ven" řekla jsem bezduše a on jen chápavě přikývl.

,,Hlavě nechoď nikam mimo zahradu, už je tma" poznamenal a lehce mi přejel po paži. Přikývla jsem, nasadila kapuci a vyrazila pryč z domu. Najednou mi celý prostor přišel až moc stísněný a já potřebovala svobodně dýchat. 

Vešla jsem na zarostlý plac, který jasně prozrazoval, že tady nikdo moc času netráví. Pokračovala jsem po kamenném chodníčku kolem záhonu růží, tulipánů a slunečnic. Překvapilo mě, že nejsou ani moc zvadlé. V rohu zahrady jsem spatřila kůlnu a vedle ní urostlou jabloň s lanem, náhrada houpačky. Kousek od mohutného stromu bylo malé jezírko, momentálně zapadané nejrůznějším bordelem. Voda byla zakalená a opravdu jsem pochybovala, že tam žijí nějací živočichové. I přes to jsem zaslechla kváknutí žáby a když jsem došla až k němu, matně jsem zaznamenala malý pohyb a následné žblunknutí. 

Zrovna jsem se chystala obsadit chatrně vypadající lavičku u plotu, přes který byl normálně výhled do lesa, teď momentálně černočerné tmy, když jsem si všimla, že dveře do kůlničky jsou pootevřené. Sasuke to být nemohl, neboť byl v chatě a během dne tam nikdo z nás nebyl. A i po našem příjezdu byla kůlna zavřená a zajištěná západkou.

Svraštila jsem obočí a přemýšlela, které zvíře by bylo schopné otevřít si, aby mohlo vlézt dovnitř. Nic mě nenapadlo a tak jsem si namířila přímo tam, vyděšená strachy, ale taky poháněna smutkem a vztekem na celý svět. Vzala jsem za roh dveří a pomalu a opatrně jej ještě víc otevřela. Mžourala jsem do tmy a snažila se rozkoukat. Když znenadání spadl nějaký starý  nástroj na opravu, nadskočila jsem leknutím a začala se poplašeně rozhlížet sem a tam. Zalitovala jsem, že nemám nějakou baterku, ale to už se za mnou zavřeli dveře a já nešťastně zjistila, že nejsou otevřít. Otočila jsem se zpět do prostoru a pomalu si přivykala šeru. Zvládla jsem už tak něco málo vidět. Hledala jsem proto něco, čím bych se mohla bránit, přišlo-li by na to.

Už jsem se chtěla vrhnout k sekeře, zaseknuté ve špalku pod špinavým oknem, když se ozval zvuk chřestění řetězu a za chvíli  se mi ta zrezivělá věci ocitla kolem kotníků. Škubla jsem s sebou a to zapříčinil můj pád na tvrdou zem. Uhodila jsem se do obličeje a zacítila nechutnou kovovou pachuť v ústech. Vyplivla jsem krev, kterou jsem stejně nemohla vidět a vzhlédla. Nade mnou se skláněl jakýsi muž, o něco starší než Sasuke. Měl dlouhý cop a kulaté brýle. Zalapala jsem po dechu a pokusila se zvednout. On se jen slizce usmál a jednou botou mě skopl zpět k zemi.

,,Zdravím tě, sluníčko. Pobavíme se?" naklonil se ke mně a já si mohla všimnout onoho znaku, který měl vypálený přímo na pravém spánku. Ztěžka jsem polkla a horlivě přemýšlela, co bych měla právě teď udělat. Křičet? Spoléhat na to, že mě Sasuke uslyší a dorazí dřív než mě tenhle pošahanec krutě zavraždí? Vypadal, že si v brutalitě docela libuje. 

,,Ani se nesnaž" zachechtal se, drapl mě pod kapucí za vlasy a surově mě nadzvedl. Vyjekla jsem a do očí se mi nahrnuly slzy. Dlouhým jazykem si oblízl rty a volným prstem setřel krev, která mi vytékala nejen z pusy, ale také z nosu. Slastně si ho oblízl a v očích mu poskočilo.

Panebože, ať tohle rychle skončí, zaúpěla jsem v duchu. Jednou rukou jsem zavadila o svou mikinu a zjistila, že se v kapse něco nachází. Zašátrala jsem a vytáhla něco, co mi po hmatu připomnělo nůž.

Ach, Sasuke, pomyslela jsem si vděčně. Buď ho tam zapomněl, nebo ho tam nechal schválně. V mysli mi zakroužila jeho slova, že příštího návštěvníka zabiju sama. Ale musí to být zrovna takový psychopat?

Zrovna se mi očividně schyloval okusit rudou tekutinu přímo z mého obličeje, soudně podle toho, jak vyplazoval jazyk, labužnicky se tvářil a pomalu přibližoval svou tvář k té mojí, když jsem sebrala všechnu svou odvahu a máchla rukou proti jeho hrudi.

Vlastně jsem netušila, co se stane. Napadlo mě, jestli se nemusí bodnout do nějakého konkrétního místa, aby se jen neoklepal a nepokračoval ve svých jistě kapku zvrhlých plánech, ale když se mu v očích objevil překvapený výraz a chvíli na to se přede mnou rozprskl v prach, vydechla jsem úlevou a nechala volný průchod slaným slzám. Nůž jsem upustila na betonovou podlahu a jeho zvuk dopadu se mi rozezněl v uších jako nekonečná ozvěna. 

Chvíli na to, vtrhl do kůlničky Sasuke. Zatáhl za nějaký provázek a v malé místnosti se rozlilo světlo. Vyděšeně hleděl na mou maličkost válející se na zemi, na krev, která mi tekla z nosu a úst a na malý nožík nacházející se hned vedle mě. Sledoval moje rozklepané tělo, uplakanou tvář a rozcuchané vlasy. Rychle se ke mně sklonil a třeštil své černé oči.

,,Saky! Co se stalo?" chtěl vědět. Prohlížela jsem si ten speciální předmět a nebyla schopná mluvit. Měl černou rukojeť s ornamenty a křišťálově bílou čepel. Takhle vypadaly všechny zbraně. 

,,Sak! No tak" naléhal a pomohl mi si sednout. 

,,Splnila jsem tvůj úkol Sasuke" zamumlala jsem a snažila se zarazit vzlyky. ,,Překonala jsem ten blok" pousmála jsem se ,ale to už mě černovlásek schovával ve své náruči.