The Protector [SasuSaku] CZ

16.Kapitola

Probudila jsem se v místnosti, kterou jsem nepoznávala. Chvíli jsem unaveně mžourala pohledem kolem dokola a poté se vysoukala do sedu. Opřela jsem se o zeď za mnou a prohlížela si pokoj. Byl prostě zařízen, pár skříní na oblečení a poliček přivrtaných ke zdi, na knihy nebo jiné drobnosti. Vedle dveří se nacházelo velké zrcadlo a na parapetu u okna byly umístěné nějaké květiny. Hleděla jsem na peřinu, jejíž povlečení mělo různorodé ornamenty a snažila se vzpomenout, co se stalo.

Ach, ano. Kůlna. Ten slizký muž, pekelník. A já a ten nožík. Bodla jsem ho. Zabila jsem... ho. Bože. Vážně jsem to dokázala?

,,Jsi vzhůru"

Dveře se otevřely a dovnitř vkráčel Sasuke, nesoucí tácek s jídlem a pitím.  Položil ho na malý hnědý konferenční stolek, nacházející se u mé postele a poté si sedl k mým nohám. Starostlivě si mě prohlížel, ale vypadal šťastně, že jsem živá a celá.

,,Zvládla jsi to" usmál se. Horlivě jsem přikývla na souhlas.

,,Ale, málem jsem umřela strachy" přiznala jsem a potlačila úšklebek. 

,,Jsem rád, že jsi to dokázala. A nic se ti nestalo" pronesl vážně, poté vstal a otevřel okno, aby dovnitř vpustil čerstvý vzduch.

,,Sasuke?" ozvala jsem se a vzala z tácku hrnek s čajem. Pevně jsem ho svírala a hleděla do jeho nitra.

,,Hm?" otočil se mým směrem a čekal, na co se ho chci zeptat.¨

,,Znamená to.. že už ani tady nejsme v bezpečí?" položila jsem mu otázku, která mi vrtala hlavou, už několik minut.

Sasuke se znovu usadil k mým nohám, vzdychl a položil dlaň na mé tělo pod přikrývkou. 

,,Nebyli bychom. Kdybys ještě nedokázala to, co už jsi provedla. Pokud by jsi se stále nedokázala ubránit a jednoho z nich zabít, museli bychom pokračovat dál. Ale to by znamenalo začarovaný kruh. Někam přijet, pobýt tam do té doby, než by nás našli a pak zase utíkat pryč. Takhle to je lepší. Je sice pravda, že ani tady nemůžeme zůstat dlouho. Brzy po nás půjde někdo další z jejich řad a mohlo by se taky stát, že se jich tu sejde moc. A nevím, jak bychom se ubránili poté" pousmál se a stiskl mi nohu. 

,,Jak tohle skončí?" upila jsem  čaje a odložila ho.

,,Nevím, Třešničko. Ale co vím, je to, že tě musím udržet v bezpečí. Jestliže jsi Jeho dcera, hodně toho se mění. Je dost pravděpodobné, že i ty máš nějaké.. 'schopnosti'. Musíme jen přijít na to, jaké"

,,Tak to je snad zlý sen" zaúpěla jsem. Vážně? Schopnosti? Nestačí, že už tak je můj život nadpřirozený až, až? Musím k tomu mít i já nějaké zvláštnosti?

,,Itachi mi řekl, že musíš mít nějaké zvláštní spojení s naším rodem. Že ta třešeň posiluje duše mých předků. A ty jsi takový poháněč energie pro naší rodinu. Takže, je v tobě ještě něco, co prozatím neznáme. Ale přijdeme na to. Dobře? Teď si ještě odpočiň"

,,Super" zamumlala jsem a padla zpět do polštáře. Víčka mi samovolně klesla a já se nechala opět odnést do říše snů.

***

,,Vítej, má dcero"

Polekaně jsem otevřela oči a začala se rozhlížet. Kde to jsem? Všude byla tma. Neviděla jsem ani na své ruce a nohy. Po chvíli se přede mnou začalo linout slabé světlo. Zaclonila jsem si tvář, neboť mě světlo oslnilo a já už neviděla kompletně nic. Po chvíli jsem se rozkoukala a spatřila siluetu. Člověka? Těžko říct. Tmavá silueta ozářena světlem, měla špičaté rohy vystupující z místa, pravděpodobně někde na čele a dvě ohromná křídla. Zalapala jsem po dechu a ustoupila. V ten moment jsem zakopla a spadla na zadek. Démon, jak bych se ho nebála nazvat, se stále přibližoval.¨

,,Co chceš? Kdo jsi?!" vykřikla jsem v panice a snažila se vyškrábat na nohy. 

,,Ale Sakuro" zasmál se a jeho smích se nesl dlouhou ozvěnou. ,,Ty přece moc dobře víš, kdo já jsem"

Ne, to jsem tedy opravdu netušila. 

,,Tvá matka zvolila špatnou cestu, dítě"

Celá jsem zkameněla a přemýšlela, kudy utéct. Tohle byl ON? Jak řekl Sasuke, můj otec? Tahle stvůra? Ne. Vyskočila jsem, otočila se a rozeběhla se pryč. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla, ale přišlo mi, že se nikam neposouvám. A když jsem se ohlédla přes rameno, děsivá silueta šla dál klidným krokem směrem ke mně. A přibližovala se.

,,Nemá cenu utíkat, dcero má. Tady jsme ve snu, na místě, kde není úniku. Běž co ti plíce stačí, ale stejně se ode mě nevzdálíš.  ,,Spolčila se s tím proklatým rodem.. Uchihů? Ano, tak to je. Skončila pod jejich ochranou a odtrhla se ode mě. A to jsem jí nemohl nechat projít. Krutě zaplatila za to co udělala. Odešla ode mě a vzala i tebe. Umístila tě do nic netušící rodiny a co život nechtěl, přivedlo tě to do života toho potřeštěného blonďáka" 

Naruto? Co ten s tím má co společného?

Mrkala jsem a nebyla schopná, jakkoliv se pohnout. Stál už jen pár kroků přede mnou. Stále jsem neviděla jeho tvář, ale jeho okolní zjev, mě děsil dostatečně.

,,Nic důležitého" odpověděl, jako kdyby snad četl myšlenky. Což, očividně dokázal. ,,Jen to, že se stal nejlepším přítelem toho mladého Uchihy. Toho, který měl ve svém osudu velké věci. Přivedl ho do tvého života a i když jste se nijak moc nebavili, už jen to stačilo, aby jsi spadla pod jeho ochranu. Chránila tě speciální schopnost. Nikdo tě nemohl vystopovat a Sasuke na tebe dával nevědomky pozor. Každopádně, tvá ochrana spadla s úderem jistého věku. Mělo to být sice až po tvých osmnáctinách, ale z nějakého důvodu to spadlo o rok dřív. Možná proto, že Sasuke si tě začal všímat jinak, než dřív. Aktivoval se v něm jeho ochranářský mód, úděl, který má jeho rod. O tom ti jistě vyprávěl, že? A díky tomu, spadla ta opona, která od tebe držela všechny pekelné bytosti. Od té doby bylo už jen na něm, aby nad tebou držel svou ochrannou ruku. A pak začal poznávat, co je osudem jeho rodiny. A, že ty jsi něco výjimečného. Ano, jsi má dcera a i na to  později přišel. Je velice chytrý"  uchechtl se.

,,A co bych tedy měla být já jako zač?" vyprskla jsem a přála si, probudit se.

Satan, jak bych se ho nebála nazvat, se jen hrozivě zasmál a poté se na nějakou dobu odmlčel. Děsivé ticho zachvátilo celé tohle místo a já měla opět nepříjemný pocit.

,,Sasuke se tě snaží uchránit před tím, aby tě nedostali stvůry podsvětí. Myslí si, že tě hledám a chci tě stáhnout k sobě. Co ale chlapec netuší, je to, že to před tebou samou by tě měl bránit" rozesmál se a já byla zmatená ještě víc než kdy předtím.

,,Co tím myslíš?" zakřičela jsem, neboť se odněkud zvedl vítr a Satan, neboli můj otec, začal pomalu mizet.

,,Probouzíš se" konstatoval. ,,Jsi jako já, dítě moje. Jsi padlý anděl s touhou zabíjet. A asi už víš, že my, služebníci podsvětí a smrti, jdeme proti dobru. Celé věky jsme válčili s jejich rodem a tím jejich osudem, chránit. Takže.. spoj si to. Není to tak těžké.." 

Poslední slova ke mně doléhaly z dálky. Světlo v jinak černočerné tmě začalo mizet, až zaniklo úplně a s ním i můj otec. Pohltilo mě opět temno. A následně jsem se s obrovským křikem a trhnutím, znovu probudila.