The Protector [SasuSaku] CZ

4.Kapitola

Lítala jsem v kavárně jako zběsilá. Naložila jsem si několik směn navíc, jenom proto, abych mohla jet o prázdninách s holkami na výlet. Ino nadšeně plánovala asi tisíc variant dovolené a mně z toho šla hlava kolem.

Venku řádil pěkný slejvák a celý svět se mračil. Ještě dvě hodiny do konce..

Dveře se otevřely, zvoneček zařinčel a já strhla unavený pohled daným směrem. K objenávacímu pultu se blížila mužská postava v černém plášti, který ho měl ochránit před deštěm. Došel ke mně a sundal si kapuci. Chvíli jsem na něj jen zírala, někoho mi hrozně připomínal. Dlouhé černé vlasy měl v culíku, který mu mizel pod oděvem a kolem nosu a úst mu vedly dvě rýhy. A ty jeho temné oči...

,,Dal bych si něco teplého. Nejlépe černou kávu" řekl hlubokým hlasem a já měla pocit, jakoby někde venku právě vyletělo hejno ptáků z koruny stromů.

,,EEhm, jistě! Hned to bude" vzpamatovala jsem se a sledovala ho, jak si šel sednout do jednoho boxu. Sundal si plášť a černé vlasy si přehodil přes jedno rameno.

Donesla jsem mu kávu a vrátila se ke své práci za barem. Občas jsem k němu zalétla pohledem. Vypadal zamyšleně a unaveně. Míchal lžičkou v hrníčku a zíral ven do deště. Po patnácti minutách se zvedl a přistoupil k pultu. Zvedla jsem k němu své oči.

,,Ehmm..rád bych se na něco zeptal" řekl nejistě. 

,,Ano?" usmála jsem se.

Muž chvíli prohledával své kapsy a nakonec vytáhl fotografii. Chvíli na ní hleděl, jeho tvář posmutněla. Poté ji otočil směrem ke mně a držel ji v úrovni mých očích. Na fotografii byl malý chlapec. Asi kolem deseti let. Měl havraní vlasy a oči stejné barvy. Oněměle jsem na fotku zírala.

Vždyť to je malý Sasuke!

,,Neznáš tohohle chlapce? Je to stará fotka, teď už bude o dost větší. Zhruba ve tvém věku. Možná o trošku starší než ty" řekl sklesle. 

Mlčky jsem si ho přeměřila pohledem. Proboha. Všimla jsem si značné podobnosti mezi ním a mladým Uchihou. A konečně mi to došlo. Že tohle je ten Sasuke bratr, se kterým se tu měl kdysi setkat? Ten, který nedorazil?

,,Sasuke na vás čekal" odpověděla jsem tiše.

Zvedl překvapeně hlavu a poté jen smutně svěsil ramena.

,,Já vím. Můj malý bráška ke mně vždy vzhlížel. Několikrát jsem ho zklamal.. i po takových letech. Chci to všechno napravit"

,,Myslíte, že vás bude chtít vidět?" otázala jsem se pomalu.

,,Nedivil bych se, kdyby ne" pousmál se a zadíval se na podlahu. ,,Ale musím to aspoň zkusit"

Tušila jsem, že Sasuke by ho pravděpodobně odmítl. A já to chápala. Ale taky mi jeho bratra bylo líto. Jistě měl rozumné důvody, proč se zachoval tak, jak se zachoval. A měl by dostat šanci.

,,Jak se jmenujete?" 

,,Uchiha Itachi"

,,Dobře. Napíšu vám adresu a vy se tam zítra kolem páté dostavte. Váš bratr tam bude" ujistila jsem ho s úsměvem a podala mu složený kus papírku.

,,Děkuji. Sasuke má štěstí, že má tak milou slečnu" pokynul mi, nahodil plášť a podal mi peníze. Pak odešel zpět do deště.

Uculila jsem se při myšlence, že si Itachi myslel, že se Sasukem tvoříme pár. Musí toho hodně dohnat.

***

,,Proč musíme až do téhle části města? Je tu spoustu podobných restaurací a jsou o dost blíž" remcal Sasuke, když mě vyzvedl a já mu naťukala do GPS konečnou destinaci. 

,,Protože je má oblíbená a já se ti chci nějak odvděčit" vysvětila jsem. Můj plán byl dokonalý.

,,Sakuro. Už jsi mi poděkovala snad milionkrát" vážně se na mě podíval, když zastavil na červenou. Dotkl se mé ruky. ,,Jsem rád, že jsi v pořádku. Nemusíš mi pořád dokola děkovat" odtáhl se a dupl na plyn.

,,Já vím. Ale opravdu jsi přišel v pravý čas a já lituji, že jsem tě neposlouchala. Tohle je jen maličkost, co pro tebe můžu udělat" usmála jsem se. 

Po dvaceti minutách jsme dorazili na místo. Sasuke zaparkoval a vypnul motor.

,,Tak jsme tady" řekl a povolil si knoflík u košile. 

,,Můžeš jít napřed? Máme stůl číslo devět" zvedla jsem k němu své smaragdové oči a on očividně neměl sílu na protest. Přikývl a já zatím sklopila zrcátko a kontrolovala své líčení. Černovlásek vystoupil, zabouchl dvířka a vrazil ruce do kapes. Pomalu se vydal ke dveřím restaurace a já ho opatrně sledovala. Skrz výlohu jsem už Itachiho viděla. Seděl v boxu číslo devět a vypadal nervózně. Sasuke vstoupil dovnitř, pozdravil obsluhu a rozhlédl se po placu. Naklonila jsem se dopředu a viděla, jak se rozešel k sezení s naším číslem. Poté se uprostřed pohybu zarazil. Zíral na muže, který tam seděl, ale ještě si Sasukeho nevšiml. Mladý Uchiha zamrkal a poté se na patě otočil a s vyděšeným výrazem pospíchal k východu. Sakra.

Vyskočila jsem z jeho auta a pospíchala ke dveřím.

,,Sasuke počkej" chytla jsem ho za ruku, když se plánoval prohnat kolem mě. Těžce polkl a kmital pohledem z restaurace na mě. Prosebně jsem se na něj podívala. A jemu to došlo.

,,Jsi za tím ty? Takhle to je?" řekl udýchaně. 

,,Prosím. Přišel do kavárny a vypadal utrápeně. Chce to napravit" stiskla jsem jeho dlaň. Nevytrhl se mi, ale v očích jsem viděla zlost.

,,Měl dost možností" odsekl. Jeho oči zabloudili k autu. Chtěl nasednout a utéct.

,,Sasuke" řekla jsem pomalu a klidně. Natáhla jsem ruku a přitiskla dlaň na jeho tvář. Zamrkal, ale neprotestoval.

,,jen si s ním promluv. Nevíš co se stalo. Nech ho, ať ti to vysvětlí. Jste bratři. Nechceš přece takhle žít, ne?" 

Sklopil hlavu. Ucítila jsem, jak mi stiskl dlaň. Chvíli mlčel a poté mě objal.

,,Jsi neuvěřitelná, třešničko. Víš to?" zamumlal mi do vlasů a odtáhl se.

,,Já vím" zašklebila jsem se a odstoupila. Sasuke se nadechl a konečně se vydal zpět dovnitř. Stála jsem tam do té doby, než si ho Itachi všiml a postavil se. Vypadal dost v rozpacích, ale když si Sasuke sedl naproti a nevypadal nepřátelsky, Itachimu se očividně ulevilo a začal o něčem mluvit.

Usmála jsem se a mlčky se vydala na nejbližší autobus, který mě dopraví zpět domů. Svůj úkol a slib, jsem splnila.