Umění tolerance ✓

7. Zdání klame

Draco seděl v honosném koženém křesle za svým ještě honosnějším, přehnaně velkým stolem z tmavého masivního dřeva, a jak měl každé dopoledne ve zvyku, věnoval se nudnému papírování, které nesnášel, ale nikdo jiný to za něj neudělá, že jo. Jasně, mohl si na tuto nudnou práci najmout člověka nebo to hodit na svou asistentku, ale v číslech věřil jen a pouze sobě a občas trpěl pocitem, že ho chtějí všichni okolo oškubat jak slepici do polévky. Takže je vlastně paranoidní a jak už mnohokrát přemýšlel, vážně by měl navštěvovat nějakého odborníka.

Nicméně, nudilo ho to k smrti. S povzdechem odložil brk na stůl a s dalším, mnohem hlubším povzdechem se zády opřel do křesla a i s ním se otočil o sto osmdesát stupňů, aby se mohl zadívat z jednoho ze tří velkých oken, která se nacházela jen na jedné straně obdélníkové kanceláře.

Venku bylo nádherně, ostatně tak to bývá na přelomu jara a léta. Pomyslel na to, že by se mohl na práci vybodnout a jít se někam projít, jak občas míval ve zvyku. Nebo najít Blaise a něco podniknout s ním. Nebo jít domů za Astorii a matkou, což úplně nepovažoval za volbu číslo jedna. Ne, že by doma nebyl rád, to ano, ale jeho matka nepatřila k nejzábavnějším společníkům všech dob a v kombinaci s Astorii... No, znal spoustu jiných způsobů bavení se, než stále dokola probírat drby v Denním věštci, Týdeníku čarodějky a dalších kouzelnických časopisů, které obvykle bývaly všechny na jedno brdo.

Zavřel oči a pohodlněji se opřel do křesla. Nudná práce ho natolik unavila, že možná usne. Vlastně už snad i usíná. Hvízdot ptáků a všeobecný ruch dopoledního Londýna, jenž sem pronikal skrz otevřená okna, byl pro jeho uši ukolébavkou. Takový klid a mír...

Škubl sebou a prudce otevřel oči. Bleskově se i s křeslem otočil zpátky ke stolu a i čelem ke dveřím, které nějaký dement prudce rozrazil, aniž by nejdřív požádal o povolení vstoupit. Asi by měl své asistentce strhnout prémie za to, že nedokáže ohlídat jeho dveře. Už už se chystal, že toho nevítaného hosta sejme svým stříbrným těžítkem, které spočívalo na jeho stolu, ale nemohl to udělat, neb překvapení zvítězilo nad vztekem.

„Malfoyi.“ Kudrnatá čarodějka, která byla oním nevítaným hostem, kývla hlavou na pozdrav a bez zaváhaní vstoupila dál do kanceláře a dveře za sebou zabouchla.

„Doma tě nenaučili klepat, Grangerová?“ ušklíbl se, poupravil si uzel na kravatě a pak líně vstal z křesla, zatímco Hermiona se zaujatě rozhlížela po jeho kanceláři, nikdy tady nebyla. Na jeho otázku mu neodpověděla, ale odpověď snad ani nečekal. „Čemu vděčím za tvou návštěvu?“ položil další dotaz a sebral jí z ruky rámeček s fotkou, kterou sebrala z jedné z nízkých komod a na které byla Astorie.

Hermiona si odfrkla a začala šmátrat ve své kabelce, zatímco blonďatý bankéř si ji prohlížel od hlavy až k patě. Měl rád léto a slunce ze dvou důvodů: prvním z nich je teplo, pochopitelně, a taky to, že v létě je všechno tak jasnější, šťastnější a veselejší; druhým důvodem je, že ženy se v létě navlékají do krátkých šatů. Asi jako Grangerová, která má na sobě překvapivě docela odvážnou róbu, neb její uplé šaty sytě červené barvy dosahují sotva do půlky jejích stehen.

Od kdy se vůbec obléká tak odvážně? Přišla ho sem sbalit? Nebo vyrazila na lov někoho jiného a tady se jen a pouze zastavila, neb jsou nejlepšími přáteli a tak se rozhodla skočit na kus řeči?

Jo, to určitě.

„Posloucháš?!“ Hermiona mu zaluskala prsty před obličejem a on po ní šlehl pohledem.

„Ne, neposlouchal jsem tě,“ odvětil upřímně a ona ohrnula nos, načež rozevřela dlaň a ukázala mu její obsah. Byl to zmuchlaný pergamen a on by nemusel být Theotel, aby mu došlo, co přesně to je. Vzkaz, který jí před dvěma dny zanechal na stehně, když odcházel z restaurace. „Co s tím?“ zeptal se lhostejně.