Umění tolerance ✓

40. Srdceboly

„Můžu?" Adrian nakoukl zpoza dveří, které otevřel poté, co zaklepal. Normálně by počkal na vyzvání vstoupit dál, ale dnes na to neměl čas. Spěchal. A navíc má vyšší postavení než ona, takže si do její kanceláře vlastně může chodit, jak se mu zachce.

Hermiona vzhlédla od stolu a zamračila se. „Tak nejspíš jo, když už jsi vlastně vevnitř," odsekla a on se zamračil taky, načež vstoupil a zavřel za sebou dveře. „Co chceš?"

Tón jejího hlasu mu potvrdil, že je naštvaná. S tím počítal, proto přišel připraven. „Tady." Položil jí na stůl krabici čokoládových bonbónů a jednu rudou růži navrch. „Ber to jako omluvu za ten včerejšek," řekl a nepohodlně si odkašlal.

Neměl ve zvyku se někomu omlouvat. Rozhodně ne za takové hlouposti. Jenže Hermiona ho nevědomky nutí dělat spoustu věcí, které u něj nejsou běžné. Netuší, jakou mocí ta ženská vládne, ale svým způsobem ho děsí. Vždyť kvůli ní už udělal spoustu ústupků a věcí, které se neslučují s jeho povahou, což si ta holka ani neuvědomuje.

Hermiona se překvapeně podívala nejdřív na ty dary a pak na něho. Tohle upřímně nečekala. „No," povzdechla si a zvedla se z křesla. „Děkuju za omluvu," pokusila se o úsměv. „Teď mi prosím vysvětli, co to mělo znamenat." Obešla stůl, opřela se svými hýžděmi o okraj stolu a složila si ruce na hrudi.

Adrian ohrnul nos. „Nemám ti co vysvětlovat, drahá," ušklíbl se na ni. „Jednoduše jsme se spolu napili. To je všechno."

Hermiona se zamračila. „Takže jako co? To jste teď nejlepší přátelé?" zeptala se ironicky a Adrian se zasmál.

„Ovšem!" ujistil ji. „Až si tě budu brát, Malfoy mi půjde za svědka," mrkl na ni a čarodějka zrudla vzteky.

„Ohromně vtipné, Adriane!" Zaksichtila se na něho, on se na ni naopak usmál a následně vyrazil ke dveřím.

Otevřely se ale dřív, než stačil sáhnout na kliku, a tak byl nucen od dveří odskočit, aby mu nerozplácly obličej. To by byla škoda.

„Co to sakra..." O krok ještě couvnul, když do kanceláře vešel pugét bílých lilií s nohama.

On ty lilie ve skutečnosti někdo nesl, ale ta bytost za nimi nešla vidět.

Hermiona udiveně otevřela pusu a bezděčně si dlaň přiložila k srdci. Bílé lilie jí dává jen jeden jediný člověk.

„Slečna Grangerová?" zeptal se pugét lilií a čarodějka se nepatrně uchechtla, než odpověděla a legitimovala se. „Tohle je vaše. Krásný den." Poslíček jí vrazil lilie do náruče, uklonil se a odešel. Adrian na lilie čučel jak husa do flašky.

„Od Malfoye?" zeptal se, když se vzpamatoval.

Hermiona si k liliím přičichla a poté je s téměř zamilovaným povzdechem dala do vázy, která příhodně čekala na malém stolku u knihovny.

„Ano, od Draca," řekla a ušklíbla se na něho.

Vedoucí bystrozor si odfrkl. „Trochu přehnané," okomentoval to, Hermiona ho zabila pohledem a on odešel.

A když byla konečně sama, sedla si do křesla u knihovny a s permanentním úsměvem na rtech pozorovala své lilie.

Tohle od něj bylo hezké. Třeba jí tím chce naznačit, že ještě není konec... Kdyby to konec opravdu byl, neobtěžoval by se poslat jí pugét lilií, které jasně říkaly: omlouvám se. Udělal první krok a ona mu vyjde naproti. V poledne za ním zajde a pozve ho na oběd. Takové polední rande.